Glowski

S drobným zpožděním sem překlápím lehce aktualizovanou bilanci filmového roku 2023, sepsanou pro F&D.

~

Následující seznam se skládá z inspirativních filmů, které byly roku 2023 k vidění v českých kinech. Jako každý rok mi mnohé další nepochybně unikly, pročež alespoň předesílám, že si určitě doplním Godzillu Minus One (edit: je skvělá) a Tondu, Slávku a kouzelné světlo (edit: líbila se mi výtvarná stránka, ale zklamal mě fikční svět). Na přesném pořadí v rámci jednotlivých žebříčků netrvám.

Z široké distribuce:

1) Babylon (r. Damien Chazelle): Mnohovrstevnatý multižánrový velkofilm s nezapomenutelným finále o nekonečném cyklu vkusových proměn.

2) Asteroid City (r. Wes Anderon): Zběsilá, leč pečlivě řízená jízda napříč několika úrovněmi fikce s nádechem surrealismu. Neprobudí se, kdo neupadl v sen.

3) On se bojí (r. Ari Aster): Šílená travestie zdrojů hororového žánru je zároveň vtipnou procházkou po krajině současných obav Američanů.

4) Zabijáci rozkvetlého měsíce (r. Martin Scorsese): Komplexní, analytické dílo o násilném i nenásilném prolínání a přepisování kultur. V dobrém smyslu slova klasický film.

5) Víly z Inisherinu (r. Martin McDonagh): Mimořádně smutná a hořká komedie (?) o složitosti a pomíjivosti mezilidských vztahů.

6) Oppenheimer (r. Christopher Nolan): Hutná, introspektivní biografie s globálním přesahem. 70mm filmový pás není (jen) reklamní trik, ale chvályhodná estetická volba.

Z festivalů:

1) Samsára (r. Lois Patiño): Počin, který se vznáší mimo kategorie dokumentu a hraného filmu, kdesi v prostoru mezi projekčním plátnem a myslí přítomných diváků. Výtvarné kvality snímku jsou přímo úměrné hloubce zážitku, jenž nabízí.

2) Eureka (r. Lisandro Alonso): Tři tematicky příbuzné segmenty propojené v jeden film, jímž Alonso znovu promýšlí a inovuje svůj minimalistický styl.

3) Tu (r. Bas Devos): Pomalé kino, které neestetizuje prázdnotu a vyčerpání, ale přitakává poezii všedního dne a kouzlu náhodného setkání. Anekdota o vaření polévky s půvabnou pointou.

4) Pohádka (r. Alexandr Sokurov): Obávaná moderní technologie v rukách kreativního umělce. Pekelný obraz tančících dějin.

5) Unavená naděje (r. Nuri Bilge Ceylan): Monumentální, nuancovaný film s parametry klasického románu o smysl společenské angažovanosti. Jedno zhlédnutí nestačí.

6) Když vlny utichly (r. Lav Diaz): Žánrová zápletka v pojetí společenskokritického experimentující filmaře, který pracuje s tím, co mu jeho domovina nabízí.

+ krátkometrážní Electra (r. Daria Kashcheeva): Svrchovaně autorský animovaný film, který diváka opakovaně nutí přehodnocovat pohled na poselství sledovaného díla.

Filmy, které byly v českých kinech k vidění už loni: Aftersun (r. Charlotte Wells), Avatar: Way of the Water (r. James Cameron), Sparta (r. Ulrich Seidl)

Mimo čas a prostor plátna („expanded cinema“): Ambient Horror Live – Freddy Ruppert AV Show (LFŠ Uherské Hradiště), poprvé viděné filmy Jana Kulky Předfilm a Průpravná cvičení z roku 2016 (Ponrepo, cyklus myslet filmem)

~

Nádavkem doplňuji seznam nejočekávanějších filmů roku '24 dle WoR a také dnes zveřejněný trailer na Taušovu Amerikánku (!)

Bilanci roku 2022 jsem letos sepsal pro anketu F&D už začátkem prosince, sem ji nakonec kopíruji bez jakýchkoli úprav. Není tak sice už zcela aktuální, ale za soudy v ní vynesenými si stále stojím. Takže…

~

Legenda: Následující literární útvar považujte za seznam potenciálních zdrojů inspirace i dobré zábavy. Všechny níže vypsané filmy se roku 2022 nabízely legálně ke zhlédnutí na území ČR, zdaleka ne všechny takové tituly však autor seznamu viděl – některé mu unikly (All inclusive, Oběť, Tři tisíce let touhy…), jiné budou premiérovány až po uzávěrce ankety (Avatar: The Way of Water). Seriály stejně jako filmy uváděné výhradně skrze VOD platformy z výběru s jednou výjimkou vypouští, neboť je nestíhá sledovat. Na přesném pořadí titulů v rámci jednotlivých žebříčků netrvá.

Zavedení autoři:

1) Lékořicová pizza (r. Paul Thomas Anderson) – Klasicky unikavý Anderson a opět trochu jinak – tentokrát odstředivý i konkrétní, intimní, řízený perfektně vybranou hudbou a neokoukanými hereckými interakcemi.

2) Pan Landsbergis (r. Sergej Loznica) – Litevská revoluce bezmála den za dnem. Povinný studijní materiál pro každého zájemce o moderní dějiny mimo jiné vyjevuje zrádnost populárních politických narativů.

3) Il Boemo (r. Petr Václav) – Život umělce (18. století) zachycený v detailech, s úctou k jeho dílu, ale také s vědomím, že o samotné umění kolikrát vůbec nejde.

4) Elvis (r. Baz Luhrmann) – Strhující auto-tematický film o osvobozujícím potenciálu kýče a nejlepší superhrdinský příběh roku.

5) Hrdina (r. Asgar Farhádí) – Nic není, jak se zdá, přitom zůstáváme nohama na Zemi. Krutě černohumorný „thriller všedního dne“, v němž každá akce vyvolává nečekanou reakci.

6) Podezřelá (r. Park Chan-wook) – Krystalicky čistá romance maskující se jako mimořádně zašmodrchaná detektivka podaná opulentní paletou výrazových prostředků.

Mladý film:

1) Nebudeš sama (r. Goran Stolevski) – Navýsost poetický horor o zlu jako přirozené součásti světa. Dokonalé zužitkování „malickovské“ optiky.

2) Nene (r. Jordan Peele) – Slastný žánrový film, který zažité konvence přenáší do novodobého socio-politického kontextu bez tolik módní subverze a otravné agitace.

3) Je nalezena tím, koho hledá (r. Petr Michal) – Neobyčejně citlivý a vizuálně oslnivý portrét Anny Kareninové odhaluje principy komunikace prostřednictvím umění.

4) BANGER. (r. Adam Sedlák) – Stylem současný a tématem výjimečně aktuální český film o chorobné touze nebýt zapomenut.

5) Zapomenutá země (r. Hlynur Pálmason) – Dánsko-islandská balada o plytkosti víry i charakteru nepoučitelného pátera Lucase. Pálmasonův styl snese co do osobitosti a koncepčnosti srovnání s tím Parkovým.

6) Nultého června (r. Jake Paltrow) – Titulní (ne)datum je Braudelovou pěnou na hladině oceánu dějin. Individuální lidské příběhy plné nejistoty, pochybností i pochybení, jež má přikrýt, odhaluje Paltrowův snímek.

Pod čarou – filmy s letošní distribuční premiérou, které byly u nás k vidění už loni: Drive My Car (r. Rjúsuke Hamaguči), France (r. Bruno Dumont), Na cestě (r. Panah Panahi)

Zvláštní uznání – filmy k dalším úvahám: Blondýnka (r. Andrew Dominik), Všechno, všude, najednou (r. Dan Kwan, Daniel Scheinert), Zločiny budoucnosti (r. David Cronenberg)

Nejpřeceňovanější filmy roku: Trojúhelník smutku (r. Ruben Östlund), Top Gun: Maverick (r. Joseph Kosinski)

~

Nádavkem doplňuji seznam nejočekávanějších filmů roku '23 dle WoR: https://www.worldofreel.com/blog/2022/12/bhful15ig0e9a7yl103pixzx0801z6

Rok 2021 přál kinařům, pořadatelům festivalů i divákům více než rok předchozí. Mým původním záměrem proto bylo vytvořit dva seznamy pozoruhodných děl, z nichž první by bral v potaz filmy uvedené v široké kinodistribuci a druhý produkci, které byla k vidění na festivalech. Po prvním hození titulů na papír jsem však zjistil, že i filmy vybrané z kinodistribuce jsou povětšinou „festivalového charakteru“. A tak přináším seznam pouze jeden, při jehož sestavování se kritériem výběru stal vedle kvality snímku jeho copyright (vzhledem k pandemickým rošádám vágně definovaný „několika posledními lety“) a česká kinopremiéra s vročením 2021. Seznam má sice podobu žebříčku, na jeho přesném pořadí ale netrvám. Z loňské produkce internetových televizí a české tvorby jsem žel neviděl téměř nic.

1) Svatá Maud (Saint Maud, r. Rose Glass, 2019): Mnohovrstevnatý, víceznačný, audio-vizuálně podmanivý, aktuální i nadčasový, tělesný i duchovní. Debut roku (2019).

2) Duna (Dune, r. Denis Villeneuve, 2021): Letošní adaptace jednoho ze základních kamenů žánru paradoxně působí jako jeho aktualizace. Originální, promyšlený a nekompromisní fantasy epos nové generace.

3) Začátek (Dasatskisi, r. Dea Kulumbegašvili, 2020): Spirituální film, který nenabízí naději na vykoupení se prostřednictvím povznášejícího zážitku. Debut roku (2020).

4) Malmkrog (r. Cristi Puiu, 2020): Film, ve kterém se nelze ztratit – film, ve kterém lze pouze hledat. Respektive „pouze“ – k zamyšlení toho nabízí víc než dost.

5) Drajv maj kár (Doraibu mai kâ, r. Rjúsuke Hamaguči, 2021): Úžasná syntéza Murakamiho poetiky a čechovovského psychologického dramatu.

6) Skrytý život (A Hidden Life, r. Terrence Malick, 2019): Monumentální, leč pokorný. Revizionistický válečný film, v němž se nebojuje olovem ani slovem, ale silou vůle. Nejlepší Malick od Stromu života.

7) Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul, 2021): Nejpřístupnější Weerasethakul? Možná. Komodifikaci se nicméně jeho mystická poetika stále vzpírá, konkrétnější obrysy zápletky filmu na hodnotě neubírají.

8) Quo Vadis, Aida? (r. Jasmila Žbanić, 2020): Sice jednostranné, ale ideologicky čisté. Možná nejlepší cesta, jak pojednat takto tragické události v realistickém slohu.

9) Přípravy k filmu T (r. Milan Klepikov, 2020): Film hravý, inteligentní, zdravě skeptický a vzdor svému názvu hotový. Debut roku (2021).

10) Annette (r. Leos Carax, 2021): Předvídatelnější film než Holy Motors, ale přitom nepoddajný a divácky strhující – což je při všem tom zcizování hotový zázrak.  

Filmy, kterými se chci dále zabývat: Matrix Resurrections (r. Lana Wachowski), U Petrovových řádí chřipka (r. Kirill Serebrennikov)

Filmy, které si chci doplnit: Ada (r. Valdimar Jóhannsson), Boží ruka (r. Paolo Sorentino), Co spatříme, když pohlédneme na nebe? (r. Alexandre Koberidze), Évonprs deníky (r. Maureen Fazendeiro, Miguel Gomes), France (r. Bruno Dumont), Na cestě (r. Panah Panahi), Okupace (r. Michal Nohejl), Otec (r. Florian Zeller), Pan učitel Bachmann a jeho třída (r. Maria Speth), Síla psa (r. Jane Campion), Střípky ženy (r. Kornél Mundruczó) ad.

Pamětihodné projekce starších filmů: Podzimní poprava (r. Lee Hsing, uvedena na Filmasii), Poklad (r. Lester James Peries, uveden na MFF KV), Zrzavý pasažér (r. to je jedno, uveden na Festivalu otrlého diváka s unikátním otrleckým dabingem)

Letošní ročník festivalu v Karlových Varech, jehož jsem se jako divák zúčastnil, mám za sebou. Během pěti dní jsem stihl zhlédnout 18 filmů, především ze sekcí Horizonty a Pocta The Film Foundation. Mezi tři nejlepší patří:

1)      Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul, 2021): I „festivalový/art film“ je svého druhu žánr, založený na ohýbání konvencí následovaných středním proudem. Weerasethakul je však schopný ohýbat i to, co už ohnuté je, aniž by se vrátil do výchozího bodu. Memoria je tak srovnatelná třeba s Caraxovými Holy Motors, přičemž oba filmu zůstávají v mantinelech figurativního a narativního umění, kterému jsem schopen jako divák propadnout mnohem snáz, než počinům ryze experimentálním. Oba tyto filmy se také vztahují k filmu coby médiu samotnému, byť Memoria tak nečiní přímo, a zůstává hlavně příběhem o (ne)konečnosti času a prostoru, a jejich poznání. Z tohoto pohledu mi dává smysl i WTF pointa vysvětlující původ úderů, které hlavní hrdinka slyší.    

2)      Drajv maj kár (Doraibu mai kâ, r. Rjúsuke Hamaguči, 2021): Zvláštní atmosféru, kterou snímek místy sdílí s mým oblíbeným Vzplanutím, připisuji na vrub totožnému autorovi literární předlohy. Zatímco Lee Chang-Dong využívá Murakamiho jako základ pro nedořečený thriller, Hamaguči se nezdráhá nastolené otázky zodpovídat, aniž by tak svůj příběh připravil o cokoli z jeho mimořádné poetiky. Vyprávěje o potřebě porozumění sama sobě i ostatním nikdy nesklouzne k lacinému humanismu a kýčovitému dojetí. Na rozdíl od přechozího Kola štěstěny a fantazie si navíc vzal k dispozici dostatek času, aby z výstřednosti svých postav učinil jejich šarm a zároveň nechal diváka pro ni najít opodstatnění.  

3)      Poklad (Nidhanaya, r. Lester James Peries, 1973): Nomen omen, film, pro který mám chuť poznat konvence cejlonské, potažmo indické kinematografie. S jednotlivými scénami i jejich skladbou pracuje výrazně jinak než soudobá evropská či americká produkce, kterou znám. Zejména pak samozřejmost, s níž uplatňuje několikanásobné vyprávění ve vyprávění, je fascinující. Přitom zůstává bez problémů srozumitelným a divácky přístupným filmem o tom, jak snadné je zpohodlnět a setrvávat v prchavých momentech štěstí, za nimiž už číhá neodvratně se blížící katastrofa.

Největším zklamáním byl vzhledem k míře očekávání odporně digitální Zelený rytíř (The Green Knight, r. David Lowery, 2021), kterého si netroufám jednoznačně odsoudit pouze z etických důvodů – asi půl hodinu jeho stopáže jsem prospal. Nemám nicméně nejmenší chuť se k němu vracet.

Celkově jsem byl se svým letošním výběrem filmů nad míru spokojen. Pro úplnost dodám, že ze soutěžních filmů se mi líbil Strahinja Banović (r. Stefan Arsenijević) a nepříliš objevný, ale vizuálně a herecky silný debut Jako sestry (r. Dina Duma). Naopak k nepřežití byla po všech stránkách lichá Sborovna (r. Sonja Tarokić), paradoxně se "maskující" obsedantním využíváním červené barvy. V sobotu snad ještě stihnu v rámci ozvěn Quo vadis Aida? (r. Jasmila Žbanić) a Benedettu (r. Paul Verhoeven), zbylé – a mezi nimi i všechny tuzemské – filmy na mě počkají v domácí distribuci.

Když čtu, co jsem psal ve svém loňském shrnutí o budoucnosti kin, usmívám se. Rok 2020 nám připomněl, že „vše se obrací jako na pětníku“, jak by řekl Jake Epping, a veškeré struktury jsou v jádru křehčí, než si v zájmu zachování příčetnosti připouštíme.

Z pochopitelných důvodů jsem loni v kině strávil podstatně méně času, než bych si přál, a viděl podstatně menší vzorek současné tvorby než obvykle, tvořený navíc převážně produkcí různých VOD služeb. Pokud bude jejich vliv v příštích letech sílit, což lze předpokládat, můžeme očekávat markantní změny ve způsobu distribuce i recepce filmů. Pro nás, pravidelné diváky, by pozitivum tohoto procesu mohlo spočívat v simultánním růstu významu různých sít, která budou zlomek z nepřeberného kvanta vyrobených filmů pouštět do našich obýváků: doporučení přátel, recenze, podcasty atd. Každopádně bude zajímavé jej sledovat.

Daleko (?) přede mnou tak ještě leží dojmy z některých loňských oscarovek (1917, Dva papežové) a děl zavedených autorů (Haynes, Kaufman, Polański), která si hodlám doplnit. Stejně tak doufám, že budu mít příležitost v kinech vidět nejnovější film Cloé Zhao (Nomadland) a Terrence Malicka (už předloňský A Hidden Life), jehož projekce v Městské knihovně byla avizována před říjnovým plošným uzavřením kin.

Následující řádky přináší výčet toho, co mě z viděného nejvíc zaujalo. Abecedně seřazené desítce, vybrané spíš spontánně a pocitově než po hlubokém zamyšlení, předchází trojice zásadních audiovizuálních počinů roku 2020, z nichž každý má své „přestože“.:

Tenet Christophera Nolana, dokazující, že hollywoodský autorský film není mrtev a lze ho realizovat v rámci opulentní akční sci-fi bez filozofického přesahu – přestože (a právě proto) jsou možná ještě zajímavější než film samotný diskuze, které vyvolal.

Monstrózní projekt DAU Iljy Chržanovského pohybující se na hranici filmu a reality show, etiky, možná i legality, nesrovnatelný s čímkoli jiným, co dosud vzniklo – přestože jsem dosud viděl pouze film o „Odvážných lidech“ (i když to jsou asi všechny, že?) a můj vhled do fungování celého díla je tak zatím značně limitovaný.

Sekerka (Small Axe) Steva McQueena, která potvrzuje mimořádný talent a cit pro obrazový výraz svého tvůrce, a navíc odhaluje potenciál autorské audiovize nového věku: ani klasický film, který nabízí relativně málo prostoru pro vyjádření, ani seriál, kde se ztrácí autorský hlas, a naopak se spoléhá na divákovu trpělivost, ale rozbíhavá a zároveň sevřená antologie, kterou lze sledovat v libovolném pořadí s libovolným zájmem. – Přestože divácky mě skutečně zasáhl pouze druhý film, Lovers Rock, zase ale víc než jakýkoli jiný letošní snímek.

Alchymická pec (Adam Oľha, Jan Daňhel)

Borat Subsequent Moviefilm (Jason Woliner)

Colectiv (Alexander Nanau)

Dospěláci v místnosti (Adults in the Room; Costa-Gavras)

Drahokam (Uncut Gems; Benny Safdie, Josh Safdie)

Chlast (Druk; Thomas Vinterberg)

Malé ženy (Little Women; Greta Gerwig)

Neviditelný (The Invisible Man; Leigh Whannell)

První kráva (First Cow; Kelly Reichardt)

Zrádci (Viktor Tauš, Matěj Chlupáček)

Chci vidět znovu/dále se zabývat: Mank (David Fincher), Nechte je všechny mluvit (Steven Soderbergh)

Plus deset starších filmů, mezi které jsem se snažil vybrat méně známé kusy, a ne třeba – jinak zcela báječný – Nelítostný souboj:

Cesta do Indie (A Passage to India; David Lean)

Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) (Karel Vachek)

Kamenná svatba (Nunta de piatra; Mircea Veroiu, Dan Pița)

Korida lásky (Ai no corrida; Nagisa Óšima)

Křížová cesta (Kreuzweg; Dietrich Brüggemann)

Poezie (Si; Chang-dong Lee)

Poklad (Camoara; Corneliu Porumboiu)

Temnota (Sombre; Philippe Grandrieux)

Tenkrát v Anatolii (Bir Zamanlar Anadolu'da; Nuri Bilge Ceylan)

Výstřel (Blow Out; Brian De Palma)

Martin Scorsese v říjnu loňského roku rozpoutal řadu protichůdných reakcí, když filmovou produkci studia Marvel označil za bližší zábavním parkům než kinematografii. Své stanovisko, zjednodušené nadpisy mnohých článků na „Martin Scorsese says Marvel movies are not cinema“, rozvedl o měsíc později v textu pro The New York Times, vysvětlujícím, že jeho záměrem nebylo pasovat se do funkce arbitra kultury. Ona problematická slova odrážející pouze jeho osobní vkus dokládají, jak moc se kinematografie v poslední době změnila i možný šok z rychlosti této proměny. Za posledních dvanáct let vyprodukoval Marvel třiadvacet vzájemně propojených filmů, které jsou stále dražší, výpravnější a dějově komplikovanější. V současnosti představují nejúspěšnější projekt svého druhu, zapadající do všeobecného trendu serializace, který zase přímo souvisí s úspěchem a stoupajícím významem internetových televizí.

Co bude dál? Nikdo neví, na rozdíl od Scorseseho ale nemám dojem, že by doba byla vůči tomu, čemu říká „umění“, výrazně méně vstřícná než dříve. Nemám sice radost z toho, že bych měl v budoucnu nové filmy režisérů jako je on vídat mimo kino, ale i tato situace, jak dokazuje první letos v ČR uvedený film Maják (díky, Aerofilms!), je řešitelná. O budoucnost artových kin se nebojím vůbec, mají vypěstované své stále publikum a pořád co promítat. Že o dobré umělecké filmy není nouze ostatně dokazuje i můj seznam největších filmových zážitků s českou distribuční premiérou v roce 2019, zahrnující kromě artu i díla ze široké a festivalové distribuce. Jen většinu tuzemské tvorby bohužel uvidím až v nadcházejícím půl roce, takže zahrnuta není (už teď ale můžu říct, že se moc těším na "Komunismus" Karla Vachka a "Karel, já a ty" Bohdana Karáska). Řazeno abecedně, nehodnotově:

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ („Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari“; Radu Jude) – Přítomnost se prolíná s minulostí, dokument s fikcí, absurdně komické prvky s mrazivě hrozivými. Dílo poskládané jako vědecká práce a zároveň bez nadsázky strhující. Možná jeden z nejkomplexnějších filmů minulé dekády.     

High Life (Claire Denis) – V rámci žánru sci-fi se často rozebírají otázky o podstatě lidství, pozici člověka ve vesmíru. Claire Denis se abstraktními úvahami příliš nezabývá, a namísto toho obrací svou pozornost k materiální podstatě věci, lidskému tělu.

Naše doba (Nuestro tiempo; Carlos Reygadas) – Menší šok, než při prvním nebo druhém setkání s Reygadasovou tvorbou. Moment oněmění z konfrontace s osobitostí jeho filmového jazyka však přetrvává. Věřím, že čím víc životních zkušeností člověk má, tím snáze a srozumitelněji k němu „Naše doba“ promlouvá. Tudíž se těším, až se k ní v budoucnosti vrátím.

Na špatné straně (Dragged Across Concrete; S. Craig Zahler) – Snoubí v sobě poctivost starých žánrovek, odvahu experimentovat s jejich konvencemi a schopnost podnítit diskuzi o současných problémech polarizujících společnost. Navíc se stylovým hudebním doprovodem, hrstí suchých hlášek a špetkou podivně nasvícených scén. Zahlera budu nadále napjatě sledovat, svým stylem si mě beze zbytku získal.    

U Zlaté rukavice (Der goldene Handschuh; Fatih Akin) – Velké překvapení! Namísto obskurní podívané pro pár extrémních diváků jen lehce provokativní umělecký film. Výsek ze života sériového vraha, který se nijak nesnaží jeho postavu romantizovat a odhaluje temný rub konzervativního poválečného Německa patřičnými výrazovými prostředky. Návštěvu groteskně stylizovaného světa Zlaté rukavice, prodchnutého pachem uzenin a režné, za doprovodu vražedných německých šlágrů, tedy jednoznačně doporučuji.

+ dva skvělé debuty:

Booksmart (Olivia Wilde)

Narušitel systému (Systemsprenger; Nora Fingscheid)

+ dva skvělé druhé filmy:

Bílý bílý den (Hvítur, hvítur dagur; Hlynur Pálmason)

Slunovrat (Midsommar; Ali Aster)

+ dva skvělé filmy amerických klasiků:

Irčan (Teh Irishman; Martin Scorsese)

Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood; Quentin Tarantino)

+ dva skvělé filmy zavedených arthousových tvůrců:

Favoritka (The Favourite; Jorgos Lanthimos)

Parazit (Gisaengchung; Bong Joon-ho)

Zaujalo mě, chci vidět znova: Kde je mé tělo? (Jérémy Clapin); Sbohem, synu (Xiaoshuai Wang); Portrét dívky v plamenech (Céline Sciamma); Tranzit (Christian Petzold)

Bohužel jsem jich zdaleka neviděl tolik, kolik bych si přál (alespoň, co se letošní produkce týká), takřka vůbec jsem se nedostal k blockbusterům a českým filmům (ze kterých se mi líbilo Všechno bude a Jan Palach). I proto níže uvádím pár svých největších dluhů, které snad v brzké době (v kině) splatím. V druhém seznamu uvádím filmy, které jsem viděl v roce 2018, ale jsou staršího data výroby. Nezařazoval jsem mezi ně díla z filmografií tvůrců, které jsem letos zhlédl (téměř) celé na základě snímku, který najdete v prvním žebříčku (P. T. Anderson, Chang-Dong Lee, Lucrecia Martel, Alice Rohrwacher), a také filmy, které jsem viděl už podruhé/třetí/čtvrté... Tituly v obou seznamech jsou řazeny abecedně, zvýrazněné mě zasáhly nejvíc.

Rok 2018

-          Beze stop (Leave No Trace; Debra Granik)

-          Dej mi své jméno (Call Me by Your Name; Luca Guadagnino)

-          Děsivé dědictví (Hereditary; Ari Aster)

-          Dogman (Matteo Garrone)

-          The Florida Project (Sean Baker)

-          Jack staví dům (The House That Jack Built; Lars von Trier)

-          Mektoub, má láska – Canto Uno (Mektoub, My Love: Canto Uno; Abdellatif Kechiche)

-          Nit z přízraků (Phantom Thread; Paul Thomas Anderson)

-          První člověk (First Man; Damien Chazelle)

-          Psí ostrov (Isle of Dogs; Wes Anderson)

-          Roma (Alfonso Cuarón)

-          Šťastný Lazzaro (Lazzaro felice; Alice Rohrwacher)

-          Tři billboardy kousek za Ebbingem (Three Billboards Outside Ebbing, Missouri; Martin McDonagh)

-          Vzplanutí (Beoning; Chang-Dong Lee)

-          Zama (Lucrecia Martel)

Do roku 2018

-          100 minuta slave (Dalibor Matanić; 2004)

-          All that Heaven Allows (Douglas Sirk; 1955)

-          Ašik-Kerib (Sergej Paradžanov a Dodo Abašidze; 1988)

-          Flandry (Flandres; Bruno Dumont; 2006)

-          Inferno (Dario Argento; 1980; [2:01]: https://www.youtube.com/watch?v=QlCM7TK_nhU) 

-          Kundun (Martin Scorsese; 1997)

-          Lost Highway (David Lynch; 1997)

-          Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin; Wim Wenders; 1987)

-          Padre Padrone (Paolo a Vittorio Tavianiovi; 1977)

-          Pat Garret a Billy the Kid (Sam Peckinpah; 1973)

-          Rodinná oslava (Festen; Thomas Vinterberg; 1998)

-          Strýček Búnmí (Loong Boonmee raleuk chat; Apichatpong Weerasethakul)

-          Svoboda (La Libertad; Lisandro Alonso; 2001)

-          Total Recall (Paul Verhoeven; 1990)

-          Upstream Color (Shane Carruth; 2013)

Největší resty: „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (Radu Jude), Tina a Vore (Ali Abbasi), Soumrak (Laszlo Nemes), Under the Silver Lake (David Robert Michell), Zloději (Hirokazu Kore’eda), Eighth Grade (Bo Burnham), Spider-Man: Paralelní světy (Bob Persichetti, Peter Ramsey, Rodney Rothman), Domestik (Adam Sedlák) a další.