mikroslar

Vyrůstal jsem na začátku sedmdesátých let a dospíval v letech osmdesátých. Filmy nebyly tak snadno dostupné (některé vůbec), záznamová zařízení až do poloviny osmdesátých let prakticky neexistovala, Mnohdy jsem o slavných dílech nejdříve četl, nebo slyšel vyprávět, než jsem se k nim po letech dostal buď přes projekce filmového klubu, nebo v nevalné kvalitě černobílé televize, která přijímala v pohraničních oblastech i signál rakouské ORF2 s jejím pátečním Kunststücke. O to víc jsem si je vážil a kupodivu i docela dobře zapamatoval- tak jsem shlédl prvně Feliniho Amarcord, Schlöndorfův  Plechový bubínek, či Tarkovského Stalkera, které se u nás vůbec nedostaly do distribuce. Výhodou bylo, že po filmu obvykle nenásledoval v dohledné době další, takže byl čas na analýzu (alespoň v hlavě), na dožití a domyšlení příběhů, na zhodnocení emocí, nakonec i na snění. 

Další výhodou bylo, že malé množství dostupných filmů, ale i televizních inscenací a seriálů znamenalo, že je viděla většina obyvatelstva a že se staly součástí obecního diskursu a zdrojem všeobecně známých znaků a modelů, 

Možná nejvýznamnějším faktorem bylo, že člověk byl nucen dívat se na díla stojící  i mimo jeho vyhraněný zájem a držet si širší rozhled a přehled. (Je udivující, kolik lidí bez středoškolského vzdělání, či bez maturity bylo schopno bavit se o inscenaci natočené na  motivy novely Stefana Zweiga, Thomase Manna, či Turgeněva, jednoduše proto, že v televizi nic jiného nebylo, neboť na druhém programu byl přenos z plenárního zasedání UV KSČ). )

Holt každá doba má něco do sebe a větší možnosti, neznamenají vždy i větší rozhled.