Malarkey

Když na HBO pomalu končila Hra o trůny, začali nás nenápadně lákat na sérii tří seriálů, mezi kterými bezkonkurenčně vyčnívala právě druhá série Temného případu. Nešlo se netěšit. Ještě, když si vzpomenu, jak temný právě první případ s Mattem a Woodym byl. Každopádně dalo se trošku tušit, že druhá série bude jiná. A to nejenom proto, že obsahuje jiné herce, ale odehrává se i v rozdílném prostředí. Nadšení nicméně stále převládalo. První série to přeci jen rozjela hodně brutálním způsobem.

(Obsahuje ne úplně přímý spoilery)

Co si budeme povídat. Vince Vaughn není bůhví jaká filmová hvězda. Rachel McAdams zase není úplně drsňačka prvního stupně. No a Taylor Kitsch je na takovou roli asi ještě hodně mladej. Jediná zajímavá postava pak automaticky vzniká s příchodem Colina Farrella, který tady vysloveně jede kule jako svině + chlastá první ligu, což mu z dřívější doby není úplně cizí. Je ale jedinou postavou, která v tomhle seriálu funguje. A to si jeho postavu tvůrci na konci druhé série hodně brutálně vychutnají. Tak, že já vlastně nevím, co se bude dít dál. To by možná mohlo být pro seriál plusem a mě by to alespoň nutilo se těšit na další díl. Jenže jak to tak ve skutečnosti vypadá, tak třetí díl bude dost kritický a rozhodne o tom, zdali se na tenhle seriál vlastně vůbec vydržím koukat.

Je hezké, že druhou sérii opět produkuje Matt s Woodym. Je to ale to jediné, se samotným názvem, co je s první sérií spojuje. Vraždy tam nějaké jsou, ale prostředí mezi Los Angeles a San Francisco vůbec nevzbuzuje jakoukoliv brutálně temnou atmosféru, ze které by se mi chtělo srát maggi v kostkách. Naopak. Jediné takové místo vzbuzuje bar, kde se Colin neustále nalejvá. A to jenom proto, že se kolem něj neustále potloukají jeho alkoholoví démonové, které děsí víc, než samotný celý případ.

Seriál Temný případ jsem před rokem vnímal jako naprosto jedinečnou detektivku, která dbá dokonce i na maličkosti. Woody a Matt se chovali tak, že Vás nutili sledovat každý jejich pohyb úst, každé jejich gesto. Matt mluvil tak, že nechytit jedno slovo z jeho věty, tak jste se začínali ztrácet a Woody svým šišláním Vás nenechal oněmět ani na jednu setinu vteřiny. Do toho prostředí bažin a voodoo panenek vzbuzovalo něco, čeho jsem se u detektivky nikdy předtím nesetkal. Nehledě na to, že celý ten případ byl temnej jak čarodějnice z Blair Witch před patnácti lety. 

Druhé série je po dvou dílech příběhem, který nespojuje prozatím vůbec nic. Během dvou dílů nám zároveň vlastně vůbec nic neřekl a už vůbec nic nevysvětlil a dnes se budu rozhodovat nad tím, jestli jej vůbec vydržím dokoukat do konce. Bohužel.

Dodatek: Třetí díl nakonec opravdu zklamal...

Co má Bud dnes k večeři? 

Sám sebe kritizoval za to, že není dobrý pianista, přičemž skládal jedny z nejkrásnějších a nejupřímnějších melodií na piáno. Níže jedna malá vzpomínka z filmu Čistá duše, která mi ho bude pokaždé připomínat. 

I ta nejlepší melodie na světě pro svého tvůrce nemusí být dostatečně dobrá, jelikož by mohla kdykoliv přijít daleko lepší. Nicméně James Horner to dokázal a složil celou řadu skladeb a melodií, které se zařadily bok po boku mezi ty nejlepší, které kdy spatřily světlo světa.

Když jsem přemýšlel nad tím, že píšu o Sněhulákovi prakticky na začátku léta, přišel jsem si jako blázen. Nicméně pakliže je řeč o prvním chystaném filmu ze série případů Harryho Holea od spisovatele Jo Nesba, nemá na tento fakt jakéhokoliv ročního období žádný vliv. Jo Nesbo totiž konečně povolil uzel a uvolnil práva na natáčení asi nejlepší dílu ze série tak dobrých detektivek, že žádná vlastně není za žádných okolností špatná. Sněhulák je ale atmosférou asi nejzajímavější.

Když jsem Harryho Hola začal číst, byl jsem z případů, které on řeší, úplně hotovej. Sice nemám přečtený ještě všechny, ale naprosto chápu, proč je Jo Nesbo v tomhle ohledu tak oblíbenej. Také jsem se ani moc nedivil, když jsem si pročítal, jak se autor straní toho, aby tuto sérii někdo zfilmoval. Když ale přišla nabídka, která se neodmítá, bylo těžké říct ne. Do všeho se totiž vložil Scorsese a to už mluví samo za sebe. Škoda, že ne jako režisér, ale aspoň jako producent, což je zavazující, ale neslibuje to v podstatě vůbec nic. Tomas Alfredson, který byl pro post režiséra zvolen, nicméně není špatnou tváří. Jen škoda, že už od počátku se na scéně rodí vlna severských nevraživostí, které dělají vše pro to, aby se Sněhulák nenatočil tak, jak by správně měl.

Tomas Alfredson je totiž Švéd. Jo Nesbo je pro změnu Nor. Celý příběh se pak odehrává v Oslu. Přišlo mi tedy logické, že celý ten film by se měl odehrávat v Norsku. Stockholm se ale nabídl s nabídkou, která se neodmítá s tím, že právě Sněhulák by se měl točit zrovna u nich. Osobně si myslím, že právě Stockholm by si měl takové nabídky odpustit, protože pakliže by se něco mělo natočit pořádně, měl by to být právě Sněhulák, který by mohl otevřít cestu další sérii filmů, kde hlavní slovo by měl právě Harry Hole. A my bychom se konečně na další roky měli zase na co těšit.

Jo a úplně nejlepší by bylo, kdyby Harryho hrál Hynek Čermák. Když tu Nesbo nedávno byl, zmiňoval právě jeho jako nejlepšího herce pro roli Harryho. A já bych se taky nezlobil...:-)

Není za posledních několik let fiktivnějšího filmu, než je Grandhotel Budapešť. Skutečného na něm není prakticky nic. Inspiraci ale hledá ve všem, co se točilo kolem druhé světové války ve Střední Evropě. A prostředí pak ještě k tomu hledá i u nás - v České republice. No a republika Zubrowka tomu, coby země pojmenované po polském zubrovi, co někde v polské placce vaří údajně nejlepší vodku na světě, hrdě vládne.

Jeho tvůrce, designer Adam Stockhausen, hledal inspiraci v Grandhotelu Pupp a celá Zubrowka pak vokatě připomíná právě Karlovy Vary. No a prý ta inspirace nebyla náhoda. Barevné městečko v údolí, kterým protéká řeka je přesně to, co designer tohoto filmu hledal. Byl nadšený z interiéru grandhotelu Pupp. Využil do své vlastní vize široký koridor ve vstupu protknutý červeným kobercem až z ulice nebo i okna, které prosvítily světlo do haly. Tvůrci byli nadšení i z lanové dráhy, ale i ze sochy kamzíka nad Karlovými Vary, což následně ve filmu s radostí použili.

To, že Wes Anderson hledal inspiraci, u jeho podle mě dosud nejlepšího filmu, právě u nás, mi dělá obrovskou radost. Jen nechápu, proč se takový film netočil zrovna u nás, ale ve východoněmeckém Görlitzu. Já třeba nepopírám to, že Görlitz je hezké město, ale na druhé straně nejlevnější to také asi nebylo, protože celý štáb se jezdil vykrmovat do Polska. Tady by to všechno měli za pár českých korun taky a ještě bychom se jim představili s otevřenou náručí. To zase zaúřadovaly nekonečné spory na téma, kolik peněz po štábu z Ameriky chtít a co mu naopak odpustit nebo tu někdo prostě a jednoduše zaspal dobu?

Konečně zase muzika, která baví. Konečně zase videoklip, který má na svědomí Michel Gondry ve spojení s tímhle elektronickým duem. A podle předpokladů (klip ke Star Guitar pořád vnímám jako to nejlepší, co se ve videoklipech dá dohledat) se zase jedná o příjemný vizuál, který je podpořen naprosto parádní pozitivně laděnou elektronikou, kterou se Chemici zase po dlouhé době vyšvihli. A zároveň své fanoušky nachystali na jejich další dlouho očekávané album Born In The Echoes. Já nevím jak u Vás, ale mně tenhle párek mažoretek se dvěma tyčemi k radosti bohatě stačí. :-)

Když jsem se náhodně minulý měsíc prodíral aprílovými žerty, moc dobrých jsem nenašel a vysloveně ani nehledal. Jeden dobrý mě ale okamžitě uzemnil. Francouzský umělec Julien Knez na svém FB profilu ukázal pár VHS obalů k seriálům a filmům z roku 2014 s tím, že jako správný hipster uvedl, že na dobré filmy kouká jen na VHS. Myslel to vážně, ale nakonec z něj přeci jen vypadlo, že všechny ty obaly dělal ve Photoshopu a každý mu trval udělat zhruba tak hodinu. A to všechno jenom proto, aby si ze svých přátel udělal legraci v rámci 1. dubna. Za sebe musím říct, že vypadají hodně dobře a donutili mne příjemnou, i když trošku posmutnělou formou, vzpomenout na dobu, kdy jsem den, co den vexloval VHSky v naší místní půjčovně, kde mě znali, pač jsem tam oxidoval den za dnem, noc za nocí a to v průběhu několika dlouhých let, dokud tu půjčovnu nezavřeli. Na VHSky je krásná vzpomínka a jsem rád, že jsem mohl být součástí této devadesátkové nostalgie. A je vidět, že ve vzpomínkách i ostatních právě VHSky nikdy nevymřou. Když už nic jiného, budou součástí takových povedených žertíků, které by nám, zrovna například v tomto případě, mohly ukázat, jak by takové obaly na kazety vypadaly v dnešní době u dnešních filmů. Já bych do nich šel hned...

To jsem si to takhle jednou našel na internetech, že pod kulturákem v Mladé Boleslavi jednu pošmournou sobotu proběhne den plný filmů. Dokonce jsem slyšel i o tom, že tam je takový klubový sál a těšil se, že něco takového zažiju i v Mladé Boleslavi, kde jinak je maximálně tak komerční Cinestar.

Nabídka byla opravdu hodně zajímavá. Den začal filmem Klub poslední naděje, následoval tříhodinový epos o životě – Chlapectví a večer v osm vše zakončil německý film Fénix odehrávající se po druhé světové válce.

Říkal jsem si, že první dva filmy znám a že by nebylo úplně marný jít na ten třetí a zjistit, jak to v tomhle klubovém kině pod kulturákem funguje.

Večer jsme se s přítelkyní tedy do prostoru dopravili. Vstup byl zavřený, nikde nebylo nic napsáno a tak jsme kulturák obešli z druhé strany, kde zrovna probíhal maturiťák nějakého z místních gymplů. Tam nikdo pořádně nevěděl, než se našeho dotazu jeden člověk ujal a zjistil, že nám tam někdo zajde odemknout. Jelikož se na naší dvou člennou skupinku nabalil ještě jeden pár, říkal jsem si, že by tam dokonce i někdo mohl být. Jakmile jsme se tedy vrátili, dveře již byly otevřeny. Chlapectví se ještě promítalo a já si říkal, kolik tak asi z toho filmu vyjde lidí. Jakmile začali titulky, byl jsem v napětí a čekal až se otevřou dveře...dokud se opravdu neotevřeli.

V tu chvíli vyšli tři lidi, dva odešli a jeden starší pán se šel protáhnout, aby se zase vrátil na své místo.

Jakmile jsme vstoupili do sálu, viděl jsem vcelku pěkný prostor, který byl vyplněn klasickými židličkami. Nic zvláštního, což je trošku škoda, protože tam prej dřív klasické vyklápěcí židle byly a s nimi to tam dokonce jak v kině vypadalo. Do toho nám pán, který tam zůstal, pronesl, že tu konečně nebude sedět jen ve třech, ale tentokrát dokonce v pěti. Já si pro změnu v duchu říkal, jak je možný, že za tu dobu, co už viděl ty dva filmy, mu vlivem těch židlí nevyhřezla plotýnka, protože si evidentně vychutnával solidní důchodový věk.

Nicméně jak film začal, atmosféra prostředí, jako takového, byla fajn. Škoda jen, že se DVDčko deset minut před koncem filmu začalo brutálně sekat, že jsme film málem nedokoukali. Ale tak, co můžeme víc chtít. Také nám to vůbec pro pět lidí nemuseli pouštět...

Pastýř nevěděl, co je ten Osobní příběh.

"To je to, co jsi odjakživa chtěl dělat. Každý člověk zkraje mládí ví, jaký je jeho Osobní příběh.

V té době je všechno jasné a možné a lidé se nebojí snít a přát si všechno to, co by v životě rádi dělali. Jak však čas plyne, jakási tajemná síla se snaží dokázat, že Osobní příběh uskutečnit nelze."

Starcova slova nebyla pastýři příliš jasná. Chtěl se však dozvědět, co jsou to ty "tajemné síly".

"Jsou to síly, které se zdají zlé, ale v podstatě tě učí, jak máš uskutečnit svůj Osobní příběh. Připravují tvého ducha a tvou vůli, protože na této planetě platí jedna veliká pravda: ať jsi kdokoliv a děláš cokoli, když něco doopravdy chceš, je to proto, že se toto přání zrodilo v duši Vesmíru. Je to tvé poslání na Zemi."

"I kdyby to třeba bylo jen chodit po světě?"

"Nebo hledat poklad. Duše světa se živí štěstím lidí. Anebo naopak neštěstím, závistí, žárlivostí. Splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka. Vše je jedno.

A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil."

Výtah z knihy Alchymista od Paola Coelho. 

Kniha zvláštní, ale nad touhle myšlenkou jsem se dlouho zamýšlel. Jak z toho pozitivního (naivního) hlediska, tak i z toho negativního (pasivního).Všechno má svůj smysl...

Velice zajímavý nápad se urodil v hlavě uživatele ambron a já tímto zároveň děkuji nejenom jemu za už teď v napětí očekávající měsíc plný filmových zážitků, ale i uživatelům Emma53 a Enšpígl za upozornění, že něco takového se nyní na čsfd chystá a v dubnu nás bude provázet den za dnem. A o co vlastně, že jde? Měsíc duben má 30 dní a na každý den je třeba si pro splnění této výzvy připravit jeden film z různé země. Tedy třicet zemí - třicet filmů. Ty se pak postupně pokusit shlédnout. Jsou tam nějaká ta pravidla, ale vesměs nejzajímavější na celém tom projektu je fakt, že poznám a najdu skrz ostatní uživatele plno skrytých filmových kousků...a to se mi moc zalíbilo. Já jen doufám, že celý duben přežiju ve zdraví a nebudu žít ve stresu, že jsem ve skluzu jako kráva :-))

Vybrat seznam 30ti filmů nebylo vůbec nic jednoduchého a někde mám dokonce dva kousky u jedné země. To proto, že se ještě rozhoduju, jaký film shlédnout. Pravděpodobně tento seznam budu ještě upravovat. Třeba si v něm někdo také najde nějaký svůj tajný tip :-)

Díky uživateli BigRambo za plakát k této akci. Vypadá to o stupeň profesionálněji :-)

1. Česko - Cesta ven - ***
2. Slovensko - Slovensko 2.0 - ***
3. Estonsko - Houbaření - ****
4. Dánsko - The Salvation - ***, Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě - *
5. Norsko - Boj sněžného pluhu s mafií - **
6. Finsko - Le Havre - ****, V hlubinách - ***
7. Švédsko - Vyšší moc - *****
8. Island - Okamžik zkratu - ****
9. Bělorusko - Brestská pevnost - *****
10. Německo - Přestřelka v Palermu - **
11. Španělsko - Blackthorn - ***, Život je snadný, když zavřete oči - ***
12. Francie - Ježek - *****
13. Velká Británie - Interview se zabijákem - ***, Zátiší - *****
14. Belgie - Býčí šíje - ****
15. Itálie - Oltre il guado - *****
16. Nizozemsko - Seveřané - ***
17. Srbsko - Montevideo, vidimo se! - ****
18. Rusko - Kukuška - ****
19. Rakousko - Bennyho video - *
20. Irsko - The Stag - ****
21. Izrael - Vojačky - **
22. USA - The Words - ****
23. Kanada - The Grand Seduction - *****
24. Japonsko - Kokuhaku - ****
25. Nový Zéland - Co děláme v temnotách - *****
26. Čína - Osamělý válečník - **, 1911: Pád poslední říše - **
27. Jižní Korea - Viděl jsem ďábla - ****
28. Tchaj-Wan - Kano - ***
29. Austrálie - Sto krvavých akrů - **, John Doe: Vigilante - ****
30. Argentina - Divoké historky - ****

DONE IS DONE - 29. 4. 2015 21:12

Dlouho se mi nestalo, abych z českého filmu byl tak nadšený, jako právě z filmu Kobry a užovky. V  tomhle filmu se podle mě povedlo fakt snad skoro všecko. Od naprosto dokonalých hereckých výkonů bratrů Matěje a Kryštofa Hádkových přes atmosféru maloměsta po naprosto úžasnou muziku konče. Díky tomuto filmu jsem také objevil další melancholickou vzpomínku na skutečnost, že když se chce, může hudba naprosto dokonale splynout s obrazem, příběhem...realitou. Rozhodně doporučuji. Jak muziku od Bratrů Orffových, tak samotný film, u kterého jsem dost zvědavý, jestli ho letos ještě něco a někdo z českých luhů a hájů překoná.

Na hadím ocase
jedeme do ráje
v sobě pár tahů
jedeme pozpátku

V sobě pár tahů
všechno jde do háje
na hadím ocase
na krku oprátku

Cesta je dlouhá
pomalu plyne
a občas nějaká
naděje

Jen žádný srdce
jen žádný slunce
had do nás všechno
naleje

Naleje lásku
naleje bolest
budem se smutně
milovat

Pak budem střílet
křičet a pálit
budeme sami
jako had

Za tu dobu, co si vždycky vědomě kompletně zruším jedno celý pondělí jenom proto, abych v noci z neděle na pondělí mohl sledovat tuny reklam a mezi nimi pár zajímavých záběrů z Oskarových oslav, snad nikdy Oskary nebyly tak nacpaný kvalitou, jako letos. Setkalo se totiž při nich opravdu slušný množství zajímavých tváří a často i tváří, které do té doby žádnou oskarovou nominací nedisponují, natož pak oceněním. O to více je to zajímavější a o to více jsem si našel pár jmen, kterým bych plešatou sošku z celého srdce přál. A proč ze začátku nezačít hned tím největším oceněním...

Nominace na nejlepší film roku je letos neuvěřitelně nabouchaná. Sice se najdou slabší kousky, ale vesměs je to jeden skvost vedle druhého. Nicméně by asi bylo dobré každý film rozepsat tak nějak zvlášť. Americký sniper a Selma jsou asi nejslabší filmařiny v porovnání s ostatními filmy. Životopisné vyprávění nejslavnějšího amerického snipera a bojovníka za spravedlnost černochů jsou proti sobě něco jako jing a jang, ale taky jsou daleko víc dokumentární, takže na jakékoliv emoce si příliš nepotrpí, což je problém. Pak se tu objeví, jako již klasicky, jeden malý filmek s názvem Whiplash, od kterého člověk nečeká nic a po shlédnutí není schopný ani dýchat. Pokud jste totiž až dosud nevěděli, co je to Whiplash, tak po shlédnutí tohoto filmu na to zaručeně nezapomenete. Tak emotivně silný závěr má málokterý film. Dále následuje Teorie všeho, který životopisným způsobem vypráví obrovský životní příběh Stephena Hawkinga. Film je to hezký a milý, ale daleko více, než film, Vás překvapí herec, který se psychicky a hlavně těžce fyzicky připravil na hlavní roli Stephena. Po sesumírování těchto filmů ale přichází tři filmy, který zřejmě budou bojovat a nebude to jenom v této nominaci - Grandhotel Budapešť, Birdman a Chlapectví. Grandhotel Budapešť jako naprosto precizní filmařina, která se vyžívá v abstrakci, absurditě, veselosti i smutku jenom proto, aby diváka pobavila a udělala mu radost. Birdman jako film, který má osobitě nekonečné scény bez střihu a kopu neuvěřitelných hereckých výkonů a Chlapectví jako film, který se točil dvanáct let jenom proto, aby ukázal dospělost jednoho amerického kluka. Hodně těžce se vybírá, ale osobně bych si vybral Grandhotel Budapešť, který se mi zároveň líbil nejvíce ze všech filmů za rok 2014. K dokonalosti snad chybělo jenom to, že se nenatáčel v Praze, jak původně bylo zamýšleno, vzhledem k tehdejším bláznivým pobídkám, protože i z ní si vzal velký kus inspirace.

Co se týče herců a hereček, tak tam podle všech možných statistik a teorií poputuje u hlavních mužských rolí Oskar k hercovi, který před nedávnem skončil s komercí, aby se zaměřil na daleko menší a umělečtější filmy. Michael Keaton si ten moment nemohl vybrat líp, ale osobně si myslím, že tady ještě zabojuje Eddie Redmayne, který Stephena Hawkinga zvládl tak precizně, až to vypadalo, že ve svém životopisném filmu hraje Stephen sám sebe. U hereček si myslím, že Julianne Moore má jasno, protože to, jak nám, divákům, naprosto lidsky představila život s Alzheimerovou chorobou, jen tak z hlavy nevymažu. Moc bych jí to přál, ale stejně bych to přál i Reese Witherspoon, která si kvůli roli ve filmu Divočina pořádně zachodila, prošoupala pár bot a odloupla několikery nehty na nohou. To také o něčem svědčí. Nicméně ani Rosamund Pike nezklamala, když si ji Fincher vybral k jeho poslednímu filmu s názvem Zmizelá. Dokonale by potvoru s lhostejností v očích nezahrál snad nikdo jiný, než právě ona, čímž samozřejmě za žádných okolností nechci tvrdit, že to v sobě má. Jen mně přijde, že zrovna ona je herečka drobet drsnějšího charakteru, v porovnání s ostatními.

Vedlejší role pak mám jasné favority. U herce doufám, že Oskar poputuje k filmu Whiplash a postavě, kterou hraje J.K. Simmons. Drsnějšího kryptofašistu s brutálnějšími hláškami byste totiž sehnali snad už jenom ve filmech jako jsou Olověná vesta nebo Apokalypsa, tudíž minimálně. U hereček pro změnu Emma Stone ve firmu Birdman měla pár momentů, u kterých jsem prostě nebyl schopný dýchat. Ukázala, že její oči nejsou studánky a zároveň to jediné, co vytváří dobrý dojem o této herečce, ale také i to, že má obrovský herecký talent. Birdman toho herectví byl mimochodem plnej až k prasknutí.

Režie je také dost náročná nominace na rozhodnutí. Dali byste sošku Wesu Andersonovi, který natočil naprosto precizní karikaturní filmařinu nebo by si po schodech pro plešouna měl dojít Alejandro González Iñárritu, který s filmem Birdman předvedl solidní kritiku na americkou hollywoodskou scénu včetně silné kritiky současného digitálu? Samozřejmě to všechno se pojí s třetím režisérem a tím je Richard Linklater, který Chlapectví točil dvanáct let. Záměrně.

Veškerá tyto náročná rozhodnutí pro mě završuje nominace na nejlepší hudbu. Komu by totiž porota měla udělit Oskara? Alexandre Desplat si pro Grandhotel Budapešť (nehledě na to, že nominace má dvě, druhou u filmu Kód Enigma) naprosto luxusně pohrál s ruskými tradičními a zakomponoval je do rakouských Alp a české dechovky. Hans Zimmer pro Interstellar připravil pro své fanoušky další z hudebních vrcholů jeho skladatelské kariéry. No a Jóhann Jóhannsson si skvostně užil Stephenův život, aby jej vepsal do not a veškeré jeho momenty v životě zhudebnil a zahrál na piáno. Těžké rozhodování, opravdu těžké.

A náročný podle mě bude i celý tento oskarový večer, od kterého absolutně nevím, co mám čekat. Grandhotel Budapešť, Whiplash a Chlapectví jsou pro mě totiž filmy, které se nerodí každý rok, a u kterých jsem si jistý, že na ně nikdy nezapomenu. Pakliže tedy neudeří Alzheimer jako u Julianne. Nicméně nádherně tento rok v nominacích zalepuje hubu všem, co s radostí tvrdí, že dnešní doba už pro diváka není natolik zajímavá, jako dřívější léta. Podle mě je a dokonce věřím, že i bude líp. Letošní Oskary jsou toho totiž jasným důkazem.

"S každou smrtí přichází znovuzrození. Na shledanou tomuto nádhernému historickému domu. Díky za ty vzpomínky."

Přesně tohle napsal Jeremy Renner během dnešního dne na své sociální sítě. 

Herectví totiž bere více méně jako bokovku. Jeho hlavní pracovní náplní je nakupování bytů nebo domů po USA, jejich zrenovování a opětovný prodej s hodnotou daleko vyšší. 

Zde se zrovna s jedním domem, kde prožil nějaký čas, loučí.

Nemohla Česká televize udělat líp, než když do svého programu na středeční večery začátkem tohodle roku nacpala komisaře Schimanskiho z Duisburgu. Tím mi zlepšila prostředek týdne snad o tisíc procent, což se v jakémkoliv životě jakéhokoliv člověka vždycky hodí. Nicméně zlepšení nálady způsobil i uživatel Enšpígl, který mi Schimiho tenkrát před lety představil. Do té doby jsem si totiž myslel, že je to nějakej průměrnej vyšetřovatel ze Západního Německa, kterej řeší případy stejně tak, jako každej jinej vyšetřovatel (ze Západního Německa) a tak jsem netušil, do čeho to vlastně jdu a čím by mě takový Schimanski mohl překvapit...

Víte jak to v seriálech dnešní doby chodí? Je potřeba vymyslet nějakou důmyslnou hlavní postavu. Postavu, která bude neortodoxní a bude něčím vynikat. Proslavil se s takovou postavou třeba seriál Californication, proslavil se i seriál Dr. House nebo Dexter. Všechno jsou to vesměs dost významný seriály, na které člověk kouká nejenom kvůli příběhu, ale především a hlavně kvůli samotným postavám. Dříve jsem měl u seriálů pocit, že kvality stavěly hlavně na příběhu a postavy byly až „to" druhotný. Třeba obsahovaly taky tak ujetý postavy, ale nestavěly na nich celý seriál. U Schimiho je to trošku jinak. Zásadní byl první příběh, který jsem s ním věděl - Zub za zub. Netušil jsem totiž vůbec do čeho jdu.

První díl se Schimim byl totiž vcelku zásadní. Na scénu totiž dorazil vyšetřovatel, kterej nechodí pro ránu daleko. Taky jsou mu u prdele nějaký zákony a pravidla, chlastá jak duha a zná ho snad každá děvka v Duisburgu. Byl to vcelku šok. Šok byl ale i to, že Götz George Schimiho hrál naprosto famózně a naprosto, naprosto lidsky. No a hned první film, co jsem s ním viděl, mi ukázal, že tahle postava bude jedna z těch klíčových, na které asi už ani nikdy nezapomenu. Scény, jak paří punk v osm ráno úplně na šrot v putice, ze které to má nejblíž na stanici nebo jak nalitej řve na černocha, co mu následně vpálí dělo a on se pak válí v kaluži za skladby Midnight Lady, jsou prostě k nezaplacení. Frajerů osmdesátých a hlubokých devadesátých let je hodně. Ale žádný není a nikdy nebude takový jako tenhle bourák z Duisburgu.

Není to poprvé, co Shia LaBeouf hrál ve videoklipu. Tenhle je ale první, který mě jeho hereckým výkonem absolutně sejmul. Je natočen po jeho ozdravující kůře v psychiatrické léčebně a vypadá to, že herecky mu to rozhodně neuškodilo. Já jen doufám, že příští film, ve kterém se objeví už nebude veden v závanu vzteku filmového štábu, který ho už nemohl ani cítit. Doslovně. V Železných srdcích se totiž během celého natáčení nemyl a ještě k tomu si utrhl jeden zub. To prý, aby se vcítil do situace vojáků uprostřed německých polí druhé světové války.

A to by bylo, aby cokoliv, v čem se Shia objeví, nebylo alespoň trošku pobuřující. Australská zpěvačka Sia, která si videoklip z části také sama natočila, si ho vysvětlovala následovně:

" Videoklip jako celek předvádí překvapený pár, co interpretuje hudbu skrze své části těla: Tančí až poletují, kolabují uprostřed klece, plazí se k sobě a utíkají od sebe a to vše prezentují fantastickými výrazy v jejich tvářích."

No a jelikož Amerika je mnohdy považována centrem blbosti, kde se dá ždímat prachy i ze špatně strávených hranolek z Mekáče, co byste řekli, že někteří kritici na videoklip řekli. Prý příliš pobuřující, pedofilní...to prej kvůli tomu, že tanečnice Maddie Ziegler má 12 let. 

Co takhle to vnímat jako dokonalé souznění hudby a obrazu? 

Tak kdopak s těmi Oskary letos zamete?

„Je mi líto mladých hereček, jako je Jennifer Lawrence, které v mládí nabydou tolik úspěchu, protože jak si myslíte, že se bude zlepšovat její pracovní morálka? Jak se můžu zlepšovat, když vyhraju Oskara za každodenní nakupování snídaně?"

„Podívejte se na Quentina Tarantina. Nemyslím si, že měl jakékoliv rande předtím, než natočil svůj první film. A podívejte se teď. Může si dělat, co chce!"

„Vždy jsem byl velkým fanouškem Woodyho Harrelsona. Líbí se mi, že se z něj postupem času stal NĚKDO. Jako třeba Gene Hackman. Stal se jedním z těch dravých starších herců. Nikdy bych neřekl, že zrovna on se stane po seriálu jako Cheers jedním z nejlepších herců této generace."

„Jedním z výborných filmů loňského roku, o kterým nikdo moc neví je Magic in the Moonlight. Wallace Shawn mi jednou řekl, že až Woody Allen umře, lidé se budou divit, zdali skutečně žil."

„Herci často mají tendenci překrucovat a dělat jejich svět více okouzlujícím a lechtivým, než ve skutečnosti je. Nebo naopak. Stejně tak můj nejoblíbenější herec mé generace – Philip Seymour Hoffman. Ten, když chyboval, velice často se do sebe uzavíral. Stejně tak to dělá i Sean Penn, jenže jeho nejlepší výkony jsou takové, když je dobrý, i špatný, jako v Mystic River. Jeho za to ale respektuji, protože on má v dnešní době koule. On je jeden z mála, kterým by se v sedmdesátých letech dařilo. Je na mizině a režiséři si ho málokdy všimnou."

„Boyhood je tak velký film plný maličkosti. Myslím si, že lidé by měli mít rádi své vlastní životy než aby je vzdali. Vše je jenom o nich. Ale popravdě, v životě jsem měl jednoho jediného hereckého hrdinu a tím byl River Phoenix."

„Nejlepší film, co jsem v roce 2014 viděl je A Prophet."

„Já jsem zamilovaný do jedné herečky z filmu Blue is the Warmest Color – Léa Seydoux. Má absolutně nečitelné oči. V tom filmu je nejlepší rozchodová scéna, která snad vůbec kdy byla natočena."

„Čekal jsem ve frontě na hajzl za Billem Clintonem, což samo o sobě bylo divný. Čekám a najednou na mě přijde řada. On se ke mně postavil a říká: Miluju film Gattaca. Chápete to?"

„Je docela těžké se uživit undergroundovými filmy. Třeba za filmy jako Boyhood nebo trilogie Before (Before Midnight, Before Sunset, Before Sunrise, jsem si peníze nevzal. Občas mám tedy co dělat, abych zaplatil své účty. Ale právě i díky tomu jsem šťastný, že jsem potkal Richarda Linklatera, který přemýšlí obdobně jako já."

Stejně jako loni, i letos jsem přemýšlel nad tím, co mě v roce 2014 z filmového hlediska zaujalo natolik, že na to spolu s tímto pro mě nesmírně náročným rokem, budu vzpomínat.

Česká republika
Letošní rok mě tuzemská tvorba mírně zklamala. Její nejlepší film - Fair Play - jsem totiž viděl v kině hned začátkem března a pak už to mělo spíš sestupnou tendenci. Každopádně to ale ještě stihl zachránit Jirka Mádl s, pro mě, druhým nejlepším českým filmem tohoto roku - Pojedeme k moři. No a na konci roku to dokázal ještě Jirka Strach s filmem Osmy, který by si zasloužil spíše kino, než televizní výpravu. Každopádně právě tyhle tři filmy u mě vládly. Ne bezdůvodně dva odkazující na smutnou minulost naší země, ze které je naštěstí stále kde čerpat, aby díky ní vznikaly příběhy, na které se jen tak nezapomene. Seriálově jsem si pak užíval o trošku více. Česká televize totiž začátkem roku rozjela seriálovou ofenzívu a představila seriály jako Případy 1. oddělení nebo Čtvrtá hvězda, čímž si mě okamžitě dokázala získat, protože po shlédnutí všech dílů se právě tyhle dva seriály pro mě staly jedny z nejlepších v naší republice vůbec.

Poctivá americká filmařina
Amíci pro změnu v letošním roce natočili pár naprosto poctivých filmařin, čímž museli udělat radost snad celému světu. Takový Grandhotel Budapešť pro mně je snad nejlepším filmem tohoto roku. O to větší překvapení to vnímám, že je to od Wese Andersona, na kterého jsem si film za filmem nedokázal zvyknout. Také ale film Chlapectví si zaslouží pozornost. Ono totiž točit film 12 let. To už chce nějaký koule. A Richard Linklater je evidentně má. Spolu se stárnutím všech postav nám dokázal, že i ve filmovém průmyslu je možné naprosto všecko a já mu děkuji za to, že všechny ty herce dokázal udržet celých 12 let při životě, protože vytvořil podle mě jeden z nejnáročnějších filmů, co se snad kdy vůbec natočil. Samozřejmě se ale nesmí zapomenout ani na Interstellar, kterým nám Christopher Nolan opět dokázal, jak výborným filmařem je. Natočil filozoficko-fyzikální šílenství, které pořádně nikdo nechápe, ale všichni z něj křičí radostí. Včetně mě. No a samozřejmě ani na Marvel nemůžu zapomenout. Po sérii dost nudných komiksáren se konečně na scéně objevili Strážci Galaxie, kteří mi v kině opět po dlouhé době udělali radost. Jsou jiní, jsou zábavní a už teď si myslím, že jsou plní hlášek, které si budeme říkat ještě za deset let. No a když už jsme u těch komedií, rád bych si zavzpomínal i na film Chef, který spojil tunu sympatických postav, v čele s Jonem Favreauem, který si to i natočil, jídlo a naprosto úžasnou, pohodovou atmosféru, kterou jsem ve filmu vnímal snad naposled ve filmu Dobrý ročník.

Rok 2014 nicméně pro mě bude znamenat i rokem dvou amerických herců, o kterých už teď vím, že právě vzhledem k tomuto roku na ně rozhodně nikdy nezapomenu. První je Matthew McConaughey, který se absolutně zvedl z popela a ukázal nám všem, že je jedním z nejlepších herců amerického Hollywoodu současnosti. Doporučuji především seriál Temný případ, který se pro mě stal nejlepším seriálem v tomto roce. Vypráví příběh dvou detektivů tak trošku jinak a trošku do toho míchá voodoo. Že je to lepší, jak tisíckrát omletí poltergeisti nebo duchové, o tom netřeba dvakrát přemýšlet. Tím druhým je pak Philip Seymour Hoffman, který bohužel v tomto roce zemřel vlivem celé řady depresí, které ho léta zužovali. Stihl ale ještě natočit film Nejhledanější muž, kterým dokázal, že i špionážní thriller dokáže být dokonalý a připsal si pro mě nejlepší filmovou roli, které byl kdy součástí.

Na závěr musím zmínit i seriál Knick: Doktoři bez hranic. Steven Soderbergh už se tak nějak smiřoval s tím, že přestane točit filmy, až najednou narazil na látku, které se prostě musel ujmout. A natočil ji tak, že Temnému případu dělá naprosto perfektní konkurenci.

Evropský kohout stále kokrhá dobré filmy
V Evropě to za letošní rok taky vcelku schopně vřelo. Nejvíce mě ale stihla potěšit Francie, která mě letos obdařila hned několika zajímavými filmovými zážitky. Škoda jen, že to nebylo na francouzském filmovém festivalu v Praze, kam jsem se také vyrazil podívat, abych trochu načichnul ceremoniály. Každopádně už teď vím, že komedie Co jsme komu udělali? a dialogovka Diplomacie si pozornost prostě zaslouží. Stejně tak si ho ale zaslouží i Německo, které mi udělalo obrovskou radost komedií Fakjů pane učiteli nebo Irsko, které se vyšvihlo černočerným filmem Kalvárie.

Letošní rok předvedl opravdu solidní množství zajímavých filmů. To se musí nechat. Už teď jsem ale nesmírně zvědavej na to, čím nás filmoví závisláci zahltí v lednu, protože právě leden bude opět plnej oskarovejch nominací, které se perou o zlaté sošky. Také se ale objeví nový Tim Burton (Big Eyes), bratři Wachowští (Jupiter vychází) a hromada dalších filmů, příběhů a zážitků. Už teď se nemůžu dočkat...

Myslíte, že Michaelovi při natáčení filmu Unlocked v Praze chutnalo? :-)

Tak nějak je pravidlem, že kniha je vždycky něco víc, než samotný film nebo seriál, do kterého je následně zfilmována. Bylo to tak snad skoro vždycky. A nebejt nejslavnější nejhorší knihy, co byla zfilmována – Psycho, bylo by to vlastně nejspíš i pravidlem. Když tedy HBO vybralo pro svůj nejnákladnější seriál právě Ságu písně ledu a ohně, dalo se předpokládat, že si vyberou něco, co dokáže být absolutně epické. A ono skutečně je. George R. R. Martin svůj příběh vypráví poctivě. Opravdu poctivě. Jen, když bych neměl při sledování seriálu ten pocit, že má pro mě daleko větší vypovídající hodnotu, než samotná knížka. Nehledě na citové vydírání čtenáře každou další kapitolou.

Knížka je totiž, jak to tak u fantasy ság bývá, neuvěřitelně objemná. Každý další díl je na hranici (nebo i za hranicí) tisíci stran, což je absolutně brutální množství snad pro každého existujícího čtenáře. Ještě, když víte, že Vás těch knih čeká několik. Fakt, že seriál tak neodvypráví všechno, je vlastně logické vyústění skutečnosti, se kterou je třeba se smířit. Vadí mi ale, že spisovatel si se čtenáři dělá vysloveně co chce. Nejen, že vyhrožuje, ale zároveň vypráví příběhy jen toho, u koho on sám uzná za vhodné. Což by naštěstí v seriálu zase tak možné nebylo. Tedy...dosud.

Pro ty, co neznají a nečetli knižní sérii je třeba nutno dodat, že každá kapitola je pojmenovaná po konkrétní osobě, o které zrovna vypráví. A že jich je sakra hodně, což je jeden z problémů knihy. Nicméně u první knížky by to zase úplně nevadilo, ale počátkem Hostiny pro vrány (4. kniha) se příběh rozděluje na dva směry a každý vypráví příběhy jiných postav, což mě pěkně naštvalo. Představte si, že byste celou jednu sérii nevěděli nic o postavách jako například Tyrion, Jon Sníh nebo Daenerys, ale zároveň by se příběh dál odvíjel jiným postavám. Postavám, které Vás třeba zase tak moc nezajímají. A že i tady se jich pár najde, když si jich Martin připravil, na div ne, desítky.

Hra o trůny je tak pro mě jeden z mála zfilmovaných příběhů, co jsem četl, který pro mě předčil knižní podobu. Po čtvrté knížce odmítám pokračovat v četbě tisícistránkových knih, co se mnohdy neuvěřitelně vlečou, a počkám si na pátou sérii, která, jak tak doufám, neudělá to, co si dovolil spisovatel s knihou. Spisovatel si to v rámci knih pravděpodobně může dovolit, ale v rámci seriálu by to byla seppuka prvního stupně.