berg.12

Jsou tak protichůdné, že nejdou vměstnat do jednoduchého komentáře. Jsou tak protichůdné, že si sám se sebou protiřečím.  Přesto ty divácké pocity zažívám u každého Nolanova filmu a u jeho nejnovějšího (Tenet) dosáhly téměř nesnesitelné míry.

Zcela pominu batmanovskou trilogii, protože ta se ve zpětném zrcátku jeví jako nejslabší (nejméně Nolanovský) článek jeho filmografie. Na Nolanových filmech těžko nacházím nějakou slabinu a jeho novější filmy ve mě vyvolávají bez nadsázky diváckou extázi. Včetně Teneta. Nepopiratelný autorský vklad, způsob, jakým jsou promyšlené, vystavěné, nasnímané, skvostné akční scény i divácké zamyšlení, to vše je neoddiskutovatelné. Nolan se vymyká běžné produkci a osobně si ho řadím vedle nemnoho moderních blockbusterových filmařů s auterským rukopisem.

A proč tedy ta rozporuplnost? Vezměme si aktuální příměr s Jamesem Bondem. Jakékoliv prostředí v jeho filmech, ať už asijské kasino, alpské vrcholky, Karibik, Paříž, Benátky, pro něj nebo diváka něco znamenají. Jsou pojítkem ke scéně, ději, charakteru, atmosféře či laciné etnografii. U Nolana jsou to jen špendlíky na mapě, které lze prohodit dle libosti a na výsledný film to bude mít vliv zcela nulový.

Co je ovšem mnohem horší, stejně tak se chová i ke svým postavám. U převážné většiny z nich je zcela lhostejné, jestli je to muž, žena, starší, mladší, Ind či Australanka. Zaměnitelné by mohly být stejně tak. Kým jsou, odkud přicházejí charakteristika, motivace, vývoj, emocionální vazby, důsledky jejich jednání jsou pouze konceptuální, nikoliv lidské. Míra ztotožnění se s nimi je téměř nulová, o to bolestnější jsou momenty, kde to Nolan předpokládá a vyžaduje. Zrazuje tím sám sebe, protože to, co může rušit jeho dokonalý plán, zároveň potřebuje k tomu, abychom se pro jeho plán angažovali. Jestliže jsem byl ochoten na to vše přistoupit, pak proto, že Inception byl Sen, Interstellar Vesmír, Dunkirk Válka. Ale u Teneta? Čas? Všechny jeho předchozí filmy k němu měly mnohem osobitější vztah. Je to akčňák, nějaká meta rovina se na něj roubuje jen těžko a na globální měřítko Nolan zcela rezignuje. Proto v něm tyto slabiny vyniknou zdaleka nejvíce.

U žádného jiného režiséra neprožívám tyto kontrasty tak intenzivně, současně a v tak dokonalém rozporu. U žádného jiného režiséra se mi nestává, že jeho filmy zároveň vidět chci i nechci, že si je zároveň užívám i u nich trpím. Nolan je pro mě prostě dokonalý Schrödingerův režisér.