StarsFan

Tiskovky a talkshow vám sice neumožní pochopit, jak je dotyčný chová v soukromí, většinou vám ale dají alespoň malý náhled na jeho nebo její osobnost. Judi Dench mám z roku 2011 zafixovanou jako nesmírně milou a vtipnou dámu, Oliver Stone z předchozího ročníku mi zas v paměti zůstane jako někdo s velkým všeobecným přehledem, jasně definivanými názory a ochotou diskutovat s kýmkoliv.

 

Pokud jsem však doufala, že si po Na plovárně vytvořím jasnější názor na Mela Gibsona, tak jsem se pletla. Poctivě odpověděl na všechny otázky, místy prohodil nějaký vtip, ale nevybočoval tak z řady, jak bych očekávala. Když jsem dnes seděla v baru se ssskrblikem, poznamenal, že má z Gibsona pocit, jako by se pořád trochu bál, kdo po něm první něco vrhne nebo kdo mu znovu položí otázku ohledně nějakého skandálu. Jako by se nedokázal úplně uvolnit.

 

Schválně se na Na plovárně podívejte, až se dostane do televize, ale myslím, že tahle poznámka prohozená večer nad několikátou sklenicí piva a whiskey, můj osobní dojem ze současného Mela Gibsona dokonale shrnuje. Ostatně v poslední části Gibson sám zmínil, že KVIFF považuje za přátelský a uvolněný festival a že je hezké, že se tu na něj lidi usmívají.

 

Tiskovka s Lechem Walesou byla zas poměrně krátká. Po úvodních dotazech moderátora se dostalo na pouhé dvě otázky od novinářů, což je u osobnosti, která má Nobelovu cenu míru přece jen trochu málo. I tak ale z Walesovy strany zazněl docela zajímavý názor. Na dotaz, proč se v minulosti příliš neztotožňoval se svým vyobrazením ve filmu Walesa: člověk naděje, bývalý polský prezident odpověděl, že je mu 71 let, tedy více než 600,000 hodin. (71 x 365 x 24 = 621,960) Film musí z těchto 600,000 hodin, které strávil na světě, vybrat méně než tři a představy Walesy a Wajdy o tom, které momenty jsou pro Walesův život určující, se v tomto případě lišily.

 

Jednoduché, prosté. Ale také myšlenka, na kterou si vzpomenu, až zas jednou budu sledovat nějaký životopisný film.