Wysch

Tož jsem se tak nějak zamyslel nad tím, jak je důležitý při hodnocení filmu vědět, jaký jsem měl očekávání. On totiž rok 2016 začal překvapivě dobře zejména pro komiksový fanoušky. Mám samozřejmě na mysli výtečného Deadpoola, kterej přišel v době suchýho února a překvapil nejen v rámci vlastní box office (překládáme nějak box office?). Na mini rozpočet (mini v porovnání s ostatníma komiksárnama z velkejch filmovejch univerz - MCU, X-Men, DC apod.) dokázal nejen vydělat, ale hlavně jej v tuhle chvíli naplnit dvanáctkrát, a nejspíš ještě něco přidá, protože se blíží blu-ray / dvd release, šušká se cosi o 10. květnu, což by bylo super. DVD/BR nám totiž přinese celou řadu vtípků a dalších easter eggů.

Jenže to není samozřejmě cílem tohohle deníčkovskýho zamyšlení. Cílem je fakt, že Deadpool má teď na ČSFD neskutečných 87%, což je šest týdnů po vypuštění do kin zhruba o 17% víc, než jsem naivně doufal. Deadpool je výtečně natočenej film a hlavně výborně napsanej a zahranej, ale v tom prostě síla úspěchu DP netkví. Jsem velkej Deadpool fanda, ne že ne, přelouskal jsem všechny komiksy s ním, které jsem sehnal, takže jsem šel na film s předtuchou, jakej humor bych mohl dostat. A chvála Bohu, jak oba scénáristi tak Tim Miller i Ryan Reynolds jsou skutečnými fandy Deadpoola a jeho komiksovýmu humoru vzdali úctu, jak má bejt. Stejně jako v komiksech je Deadpool prostě mentálně někde na úrovni patnáctiletýho kluka, co se vtípků týče možná ještě hůř, a tak polovina jokes je trapná (v jakýmkoliv ohledu), a druhá polovina reflektuje jeho dospělácké hihi-hurá-zkušenosti. Nedočkali jsme se hlasů v jeho hlavě, ale to neva. 

Cílem tohohle žblechtu je samozřejmě zamyšlení, proč Deadpool, i když vzdává poctu své komiksové předloze, je tak úspěšnej, a došlo mi, že to je nejspíš neskutečně promakaným marketingem, kterej připravil obecenstvo, který Deadpoola nezná, na to, jak vtipný či nevtipný vlastně filmový Deadpool bude. 

A tak nějak mi došlo, že lidi jdou na film s nějakým očekáváním (většinou) a podle toho reflektujou i vlastní hodnocení.

Ještě víc mi to došlo nedávno při druhým zhlédnutí Drive, kdy se v mým prvním komentáři jasně projevilo to, jak jsem naletěl na trailer a očekávání toho, o čem ten film vlastně bude. Druhá projekce mi pak dokázala, jak skvělej film Drive vlastně je, a protože už jsem měl (logicky?) první za sebou, věděl jsem, do čeho jdu, a film mě neskutečně nadchnul a každý detail pomáhající vyprávění ( a to hlavně character's arcs - nevím, jak to říct česky, sorry), kterýho jsem si všimnul, mi film ještě pozvedl v celkovým hodnocení.

Zkrátka tak nějak závěrem asi chci říct, že mi přijde klíčový vědět, s jakým očekáváním na film jdu, a když nějaký mám, jestli to nejsou očekávání chybný. Nejlepší je samozřejmě jít na film totálně bez očekávání, ale takhle mi unikne spousta filmů, že jo, protože se budu snažit vyhejbat trailerům, abych si nějaký to očekávání zase nepřivodil. 

Jo a chvála Bohu za to, že i v Česku už máme netflix! Druhá sezóna Daredevila je na mým noťasu v plným proudu a začínám pomalu sepisovat komentář. Juchů. 

Teď mě čeká Batman v. Superman (prosím, jak tak koukám na program českých kin, vypadá to, že česká distribuce pokazila i samotné "versus", neb tam musí být tečka za tím malým vé, případně to musí být vs., neboť tak to máme kodifikováno v pravidlech českého jazyka).

V podstatě chvíli na to jde Civil War, a už jsme šupem v letní sezóně s dalším nášupem, ale to nejdůležitější v komiksovým světě se odehraje zkrátka v první polovině roku. Překvapit ještě může dle mě Suicide Squad, ačkoliv na tu se samozřejmě těším jen a jen díky Harley Quinn a její velkou filmovou premiéru. Margot Robbie vypadá jako Harley úžasně, zbytek Suicide Squad mě absolutně netankuje :)

Jo a o eRkovým ratingu příště. Ahoj.

Ahoj deníčku,

jsem zase plně Čech. Budu do tebe víc psát. Slibuju.

Bomba je, že se tu dá čumět na filmy s původním zněním, ale mrvěj to francouzskýma titulkama s velikostí řádku 1.

Ahoj deníčku.

Sorry, že se ti teď nevěnuju. Přestěhoval jsem se za prací do daleké Francie. Odhaduju, že tak měsíc až dva nebudu mít na tebe čas. 

Včerejší zápisek až dnes proto, že v místě uchování mého ntb byla bouřka a zabila mi windows :)

Celé znění tohoto výblitku zde.

Rozečetl jsem celou řadu mang, aniž bych si pamatoval jejich jména. Fantasy, historizující, sci-fi, začal jsem více chápat smysl shounenů, mechů, magic girls, a postupně se propadal hloubš. Četl jsem Gantz, Naruto, Death Note, Claymore, nějaké ty Paladiny (či jak se jmenovali), sportovní mangy (ale zase – srovnával jsem je s Hajime no Ippo, a neměly na něj), a postupně se v tom začal ztrácet. Řada naskenovaných mang měla jen japonské názvy, a mně se začaly plést.
Svého spolubydlícího, který měl podobný zájem v japonské manze, jsem se jednou zeptal, jak se jmenuje ta slavná manga, fantasy, na kterou kdesi kdosi napsal anglickou recenzi, ve které psal, že je to nejlepší manga, co kdy četl. Spolubydlící se na chvíli zamyslel a pak povídá: „Berserk?"
Otevřel jsem první kapitolu Berserka a říkám mu: „Ne, to není ono."
Ale přečetl jsem ji a... podruhé se zamiloval.

Berserk mi otevřel cestu dál do světa mangy. Znovu jsem začal díky němu číst Claymore (anime je pro mě shit), začal jsem znovu víc a víc chápat Gantz a uchopil jsem smysl těch „japonských humusáren" a „kozatých holek".

Jakmile se vám totiž podaří zbavit se předsudků vůči japonské manze (čím víc toho načtete, tím spíš), budete hledat sami nové a nové příběhy, které překračují žánry, nebo vyprávějí o něčem, o čem byste si ani nemysleli, že se vyprávět dá.

Pro seznam mnou čtených nebo dočtených mang prosím klikni zde.

[celé znění deníčkovýho zvracení najdeš zde]

Mangu čtu už několik let. Nebo teprve, jak se to vezme. Myslím, že to začalo, když jsem tehdy v devatenácti poprvé čuměl na anime s vyvalenýma očima a vyplazeným jazykem. Jistě, viděl jsem předtím nějaké ty anime hokus-pokusy typu Naruto nebo Bleach, ale vždy jen jednu epizodu, víc ne. Pokémony nepočítám, bylo mi sotva deset, nebo tak nějak, když je začali dávat i u nás v hrdinném Česku.
Tehdy v těch devatenácti jsem totiž poprvé viděl Fullmetal Alchemist. Hagane no renkinjutsushi. To bylo moje první, a stejně jako první sex a první láska a první pusa a první pivo a první cigareta, uvízne vám to v paměti. Do té doby jsem viděl něco málo z opravdu typických shounenů právě typu Naruto, Bleach, myslím, že můj kamarád v té době i koukal na Hajime no Ippo (o němž později). Rád bych tomuto člověku přiřkl nějakou zásluhu v tom, že jsem se díval na FMA, ale nebylo tomu tak.
Seděl jsem nějak pozdě v noci na koleji a přemýšlel, co si stáhnu za film.
A nějak záhadně jsem se dostal k Hagane no.
Problém, který možná každý člověk zažije, když se poprvé zamiluje, poprvé má pohlavní styk, nebo má první cigaretu, je v tom, že všechno ostatní POTOM srovnáváte s tím, co bylo poprvé. A tak jsem viděl Fullmetal a musím uznat, že to na první lásku byla opravdu kanonáda těžké ráže. Hagane no totiž dodnes považuju za jedno z nejlepších anime, které bylo překonáno snad jedině jeho mladším bratříčkem, který se jmenoval...
Hagane no renkinjutsushi.
:)

Ale proč tedy Hagane no byl překonán znovu Hagane no?
Problém s FMA byl zkrátka v tom, že do anime podoby vstoupil dříve, než byla celá manga dokonána, a proto...
Aha, a jsme u toho.
Manga.

Hodně, většina, jak je libo, anime vychází z mangy. Případně z nějakého jiného hokus-pokusu typu počítačová hra, film, atd. Manga, to není – jak se s oblibou říká u nás v rádoby západní civilizaci – japonskej komiks. Japonské to je, o tom žádná, ke komiksu to má ale stejně daleko jako Zdeněk Troška k oscarové nominaci.
Manga se prý datuje někam k polovině 19. století, resp. jeho začátku, ale vychází z tradičního japonského umění. Víc si průměrně inteligentní orangutan určitě zvládne vyhledat na internetu. Oproti komiksu, který je snad trochu starší, snad stejně starý, snad datující se až k pravěkým jeskyním, ale má jednu velkou zbraň: v Japonsku čte mangu každý, protože manga může obsáhnout všechny myslitelné žánry. Komiks, on the other hand, byla až do přelomu milénia vždycky braková zábava. Ostatně proto se jmenovala comics – z anglického comic stripes, tedy vtipné proužky, které byly kresleny většinou na spodní části novinových listů, měly 2-6 políček a jejich jediným účelem bylo pobavit. I u nás se v novinářské terminologii uchytilo slovo strip. Takový Garfield není nic jiného než strip.
Odtud vznikl komiks, hlavní změna ale přišla na západě před Druhou světovou, kdy se z vtipných proužků po stranách novin postupně stávaly barevné přílohy nedělních novin, až nakonec vykrystalizovaly v samostatné publikace akčně-dobrodružné příběhy a nakonec i drama.
Manga, na druhou stranu, se odvíjela od tradičního japonského umění, a byť v ní najdeme asi vlivy čínské kultůry támhle přes vodu, jen těžko bychom mohli nevidět i podobnosti s tradičním japonským divadlem a hlavně kamishibai.

Právě z kamishibai pochází ty typické velké oči, které mají snad všechny postavy v manze, a stylizace řady postav vychází právě z kamishibai.
A jak už to tak bývá, divadlo je vždycky vážnější než vtipné novinové proužky, a tak tam, kam ve třicátých letech dospěl americký a evropský komiks, tam už japonská manga dávno vyprávěla romantické, poučné, naivní, vtipné, filozofické nebo psychologické příběhy jako ve formě kamishibai, tak ve formě mangy.
Pravdou budiž to, že ohromnému boomu mangy po druhé světové válce výrazně napomohli Američané. Tihle „džíajs"přivezli s sebou svoje komiksy a zatímco rozdávali žvýkačky a čokolády, byli to právě oni, kdo způsobil boom mangy tak, že dneska prý každý člověk v Japonsku čte mangu a manga tvoří skoro polovinu všech nákladů na tisk nových knih.
Manga totiž nejprve vychází v časopisech, a když se uchytí, vyjde ve vlastním sešitě, tzv. tankóbonu. Obvykle bývá deset kapitol v tankóbonu, a tak se například takový Hajime no Ippo (výše zmíněný) jako manga může chlubit sto sedmi (!!!!) tankóbony, neboť vychází od roku 1989. No to je totálně nesmyslné číslo, ta manga je téměř stejně stará jako já a končit se ještě nechystá, protože Joji Morikawa má teprve osmačtyřicet let nebo kolik.

No dobrá, tolik k začátku. Dnes je prej móda otaku, takže dneska by mě mohl kdekdo poučovat, jak špatné informace podávám, čili se omlouvám, pokud jsem nějaké informace opravdu špatně podal.
Chtěl jsem tím jen říct, že je znatelný rozdíl mezi mangou a komiksem a podle mě nazývat mangu japonským komiksem je hodně velký přešlap. Je to jako bychom – podle mě – nazývali box bojovým uměním. Jistě, box je bojový sport, ale k bojovému umění má stejně daleko jako manga ke komiksu.

:)

Zkrátka – a závěrem k dnešnímu tlachání – manga může být všechno, co si jen vzpomenete. Proti komiksu nemá žádných zábran, nemá žádné mantinely, a hlavně vychází z tradičního japonského kulturního vývoje, a tak se opravdu ničemu nebrání. A i o proto je v Japonsku tak populární. K nám na západ přišla manga podle mě hlavně díky boomu Pokémonů, do té doby jsme se ani tak nějak o velké oči japonských dívek v krátkých školních sukních nezajímali. Pokémon to však u nás změnil, jeho diváci vyrostli do stádia, kdy – i díky možnostem, které jejich rodiče neměli – mohli začít hledat nové příběhy ve stylu Pokémonu. Problém byl jen v tom, že u nás ten boom mangy byl a je dodnes spjat s anime. Viz právě Pokémon. První muselo přijít televizní zpracování, aby si na konci druhého milénia český divák a čtenář všiml, že existuje japonská forma komiksu, která může vyprávět o čemkoliv.
Pamatuju si dobu, kdy anime a manga byly v Česku v plenkách. Opravdu jsme tu měli kolem roku 1998 jen ten Pokémon, a i já byl tehdy příliš malé pívo, abych objížděl cony a anime se zajímal. Ostatně mně ani ten Pokémon nebavil :)
Samotný boom mangy, bez ohledu na anime, přišel před několika málo lety, kdy se vydala první skutečná manga v češtině.
Toliko k dnešnímu plácání. 
Zítra (či dnes) zde vyzvracím, co všechno louskám, abyste si o mně udělali představu, protože v manze... v manze přečtu všechno, a povysvětlím, kde přesně přišel ten zlom, kdy jsem začal OPRAVDU číst mangu. 

Více a podrobněji jsem se rozepsal na svým blogísku, tak šup šup, neváhej a běž tam na čumendu.

Dobrý den, velevážené panstvo. Předem upozorňuju, že píšu hovorovou češtinou, která však není nespisovná, jinak bych jí určitě nepsal, ale v každým případě, pokud tohle někdo čte, se chci omluvit, že jsem ti nepadnul do noty a že radši čteš češtinu vysokou-spisovnou-vznešenou-nádhernou... a bla bla bla.

Česko zasáhla další vlna veder, a protože moje já by nejradši mělo celej rok 17°Celsia a déšť, polehávám schlíple různě po bytě a předstírám, že mám co dělat.

Ono taky jo i ne.

Posledních já nevím deset měsíců mám k uzoufání hnusný problémy s očima, moc toho nevidím, oči mám rudý jak pravidelnej hulič marihuany, hlava z toho bolí a tak vůbec všechno, že jsem se rozhodl - když už teda nemám žádnej pravidelnej džob - že budu psát.

Vono asi takhle, píšu víceméně nepravidelně od nějakejch šestnácti let, dokonce jsem měl tu čest se i jednou umístit v nějaký soutěži a vyjít v jedný sbírce povídek, což považuju za velehorskej úspěch, ale už je to přece jen pár let nazpátek. Vono ale psaní nějakejch románů a jinejch dlouhejch sraček je hodně časově náročný a ještě víc psychicky náročný, protože když nemáš múzu, nenapíšeš ani prd, i kdyby ses... třeba to znáš.

Navíc v tom vedru prostě nemůžeš psát, sedíš na židli, křesle, v posteli, potíš se jen tím, že sedíš, protože ti to zpropadené slunko pálí od šesti od rána do voken a z asfaltu pod nima stoupají podivný sloupce dýmu, a je ti vedro, větrák nevětrák, venku 35 stupňů a v pokoji 28, a tvoje sběř, tedy zvěř, v kleci (mám potkany) leží chcíple na nejchladnějších částech klece (plast, dřevo) a pomalu umírá... a prostě v tom vedru nejde tvořit nějaký super příběhy.

Tak jsem si řek, že když už je tu ten dyjáry, že ho využiju. Takže ode dneška každej den, muck muck, deníčku, něco vybleju. Ať už se to někomu líbí nebo ne. Ale protože mám rád příběhy promyšlený, zítra bude krásnej příběh o tom, že japonská manga není jen o holkách s obrovskýma kozama.

... aneb Co zrovna čtu za mangu.

Zítra.

Dewa mata!

Apdejt: Protože se můj příběh o manze trochu rozlezl, bude na dvě části, a tak první možná vybleju už dneska.

... a když jsem se tak coural Amsterodamem, objevil jsem SKVOST. Film, který jsem ani vidět nechtěl, ale té lákavé ceně a žlutému nápisu SPECIAL EDITION jsem neodolal. A tak jsem si přivezl domů originální DVD Železného obra. Jaký bylo nemilý překvapení, když jsem zjistil, že na Amazonu bych ho měl ještě o 30 centů levnějš :D

Já bych, s nástupem udílení filmovejch cen, poprosil o jednu věc: Dejte prosímvás někdo nějaký vocenění paní Jaroslavě Pokorný. Protože jestli jsem v roce 2013 viděl něco, co by mi dalo pořádnou ránu do koulí, tak pořádnou, až mi vypadly z držky, byla to ta bolestivá scéna ve vlaku v Hořícím keři, ve který paní Palachová zjistí, že se její Jenda zapálil. Protože tohle, dámy a pánové, bylo tak zahraný, až jsem přestal věřit, že to vůbec zahraný bylo. Paní Pokorná, smekám. Viděl jsem spousty úžasnýho herectví a dost naprosto geniálního herectví, ale tahle scéna pro mě zůstane (snad navždy) nepřekonanou.

No, blíží se mi tisící hodnocení a já si říkám, že by to měl bejt nějakej kvalitní film, že jo. Film, u kterýho ta tisícovka fakt vynikne. No vona to nakonec bude řádná pitomina, nebudeme si nic namlouvat. Ale tak nějak mě donutilo se nad sebou zamyslet. Každej film, kterej hodnotím, se snažím i nějak okomentovat, ale ne vždycky mi to vyjde. Znáš to. Přijdeš z kina, je půlnoc, nahodíš hodnocení s tím, že to napíšeš zejtra odpoledne. Zejtra odpoledne přijdeš z práce a říkáš si: "Ty voe, něco jsem chtěl udělat." Ale nemůžeš si vzpomenout, co to bylo, a tak zasedneš za facebook s domněním, že si na to určitě na facebooku vzpomeneš.

A teprve příští týden, když se znovu vrátíš z kina, si při pohledu na svoje poslední hodnocení vzpomeneš, že jsi vlastně viděl/a nějakej film a zapomněl/a jsi o tom napsat. No co, pro jednou se svět nezboří. Ne?

A vono to pak roste a stoupá a najednou máš 999 hodnocení ale jen 627 komentářů. Jak mám napsat komentář k filmu, kterej si už nepamatuju?

Což mě přivádí zpátky k tomu, že to tisící hodnocení musí bejt nějaká pecka, nějakej super film.

Hm.

Už vidíš, kterej to byl, viď?

Dne 1.června 2012 se mi trochu změnil zase svět. Viděl jsem Berserka...

Hm.

Tákže, prve velká omluva sama sobě, že jsem si nenapsal žádný plány na kino. Což asi souvisí s tím, že žádný kino se květen a červen ani konat nebude, páč začalo zkouškový a já jsem zase - jako každej rok - v hajzlu :)

Druhá věc. Pokud náhodou někdo sleduje tenhle dementní deníček, pak pro vás mám dvě zprávy.

× Serbuan Maut v Česku v kině nebude :( [pokud se náhodou někdo nedohodne a neudělá jednu promítačku, že jo]

× Pecka ale je, že cca do půlky června, přinejhorším prý do konce června, se ke mně dostane předprodukční DVDčko. Chacha. Teda doufám. Všechno je to o tom, jak dopadne moje jednání s jistou produkční společností (všichni asi víte kterou).

No, takže já se jdu ponořit do dějin duchovní a materiální kultury a nashle zase v červnu :)

Duben, ještě tam budem, ačkoliv o filmech to tak nějak neplatí. Duben je obvykle hodně chudej měsíc na filmy, a nejinak je tomu letos. 

V mým případě pořád ještě platí Hněv Titánů, páč jsem si na ně neudělal čas, ale předběžně si slibuju datum 13. dubna. 

Jako jediná zajímavá možnost se jeví prozatím splnit si ještě březnový Hladový hry. 

Mirror Mirror měla bejt jistota, ale po přátelskejch poplácáních po zádech s varováním, že je to sračka a nemám na to chodit, si asi počkám ještě pár dnů. Tejdnů možná. Lily Collins neLily. 

Dubnovou novinku si tak asi akorát možná užiju v případě Battleship, kde se objeví i Liam Neeson, tákže jasná volba. 

P.S. Jinak pro všechny jen takový malý PSko. S tejdenním předstihem mě doma zastihl balíček s takovým hezkým CDčkem. The Raid: Redemption OST. Úžasná placka.

Serbuan Maut byl znovu (poanglicku) přejmenován na The Raid: Redemption. V jednom rozhovoru Gareth Evans mektal cosi o tom, že si zkrátka nemohli dovolit jméno The Raid (pokud se nepletu, má stále ještě copyright na název "The Raid" studio Twentieth Century Fox (kvůli asi padesát let starýmu válečnýmu filmu) a Sony se nechtělo nějak tahat o doménu a autorský práva nebo co, a tak se film zkrátka pojmenoval Redemption. Gareth sliboval, že Redemption je vystihující. No, naštěstí má slovo "redemption" hodně českejch významů, od spásy přes nápravu až po umoření, takže se snad nějak nevyspoileroval konec. I když...

Sony obdrželo ve třetím březnovým filmu finální placku a vykropilo tak soundtrack ven. Teda respektive oznámilo datum, kdy vyjde - 13. dubna. Na stránce http://theraidsoundtrack.com/ je někde vpravo takovej šikovnej sampler, kde je páreček tracků k poslechnutí.  (We have company!) Za sebe můžu říct, že se Mike Shinoda společně s Joe Trapanesem řádně vytáhli. Joe Trapanese spolupracoval s Daft Punk na soundtracku k Tron: Legacy, který je ne náhodou považován za jeden z nejlepších soundtracků za poslední léta. Plešouni neplešouni. Mike Shinoda v jednom rozhovoru prohlásil, že zaprvý se mu s Joem pracovalo výborně (a Joe prohlašoval cosi o výtečný spolupráci s Shinodou), a zadruhý, že týpci ze Sony společně s Garethem Evansem dali oběma hudebníkům volný prostor a ke konci už jim posílali jen maily takovýhohle typu: "It's fucking awesome!"

Well, musím přiznat, že se na tenhle soundtrack těším víc a víc, sice se nebojím toho, že by se třeba Mike Shinoda moh napořád filmu upíchnout (přeci jen, jeho hudební rukopis je dost signifikantní a jeho zvuk nebude sedět každýmu), ale i tak se obávám, že Mike se nám na pár let stane po boku Trenta dalším hudebníkem, kterej bude dávat k obrázkům i hudbu. 

Upřímně, bylo by to jenom super. Však se Linkin Park už podíleli na hudebním doprovodu k dvojce Transformerů a spolupráce s panem Zimmerem jim šla prý pěkně od ruky. Tak, že se divím, že nejsou hned vedle Steva společně s Honzou i v tý liště autora hudby.

No ale proč si tu vlastně plkám - již brzy, 23. března, vyjde Serbuan Maut do (amerických ??? a indonézských) kin. Gareth má za sebou americko-evropský turné, kde film představoval... a já jsem zvědavej, kdy film dorazí do kin českých. Osobně se modlím v to, aby jméno Mike Shinoda rozhoupalo českou distribuci k tomu, aby film nakoukl i do našich kin. Zatím jsem se jen na twitteru pokusil Garetha zeptat, jestli něco o tom neví - nebo se na to nemůže zeptat :)

Uvidíme, zda odpoví. Pokud jo, prdnu tu informaci i do diskuze k filmu samotnýmu. 

Snad už máte sampler v plným proudu, děcka, a jste z tý hudby stejně počuraný jako já. Protože jako poslední na OST placce by měl být spešl song, Razors.Out, kde vokály obstaral Chino Moreno z Deftones. A tenhle song můžete mít plně k dispozici, pokuď si placku už teď objednáte :)

Jinak holt youtube tady dole:

Tak jsem si řek, že bych si sem moh i občas napsat film, na kterej rozhodně musím jít do kina, minimálně jeden za měsíc, protože pokud to nebudu mít nikde veřejně slíbený, stane se - jako loni - že se na to vykašlu a do kina na to nejdu. Takže slibuju, že od dneška vždycky na začátku měsíce si sem do deníčku napíšu aspoň jeden film, který musím vidět v kině :)

Březen:

This Means War - naprostá nutnost, na větší cypovinu jsem nepřišel a zkrátka na tenhle filmovej souboj mezi Tomem a Chrisem jít musím. Co na tom, že tou kočkou, o kterou se budou prát, je Vitrspůnka, a že už teď jasně tuším, jak to bude celý po příběhový stránce. Hlavní je, aby ty vtípky měly grády a mezi všema třema byla nějaká chemie. A jestli McG nezapomněl nic z akčních koulí posledního Terminátora, měla by to bejt solidní prdel.

(předběžný odhad: 10.3.) SPLNĚNO

The Grey - skotskej poslední filmovej král, Liam, je poslední dobou v maximální filmový formě. Od tý doby, co mu umřela žena, je v jednom filmovým kole a posledních pět let je pro mě zárukou kvalitního hereckýho výkonu. 

(předběžně: 13.3.) NESPLNĚNO (místo toho zhlédnuto: Haywire)

Wrath of the Titans - pokud si mám vybavit nějakej mozkovej výplach za posledních několik let, vždycky si vzpomenu na Battle: Los Angeles a hlavně Titány. Neodolatelnej Sam se sice upsal ďáblu s dementním scénáristou, kterej asi v životě neviděl jeden dobrej dialog, natož aby ho napsal, ale pokud právě Liebesman zopakuje svoji režii z Batle: LA a Perseus bude mít furt stejně velký koule a Zeus (btw, opět Liam) nebude nosit furt svoje blyštivý brnko, bude to výplach roku. Snad.

(předběžně: 29.3.)

... mi nějako záhadně mizej :))

Pokud pro mě nejočekávanějším filmem roku 2012 je Serbuan Maut, filmový anime zpracování jedný z nejlépe hodnocených mang za posledních dvacet let, Berserk, je pro mě druhým nejočekávanějším filmem. Ačkoliv mi občas musí pomoct google translator, protože některý znaky v katakaně ani hiraganě prostě ještě nedávám (holt samouk je samouk), sbírám info, kde se dá. Berserk bude pecka a nemůžu se dočkat, až dorazí v diskový podobě i k nám. V Japonsku je to kult a v celým světě ostatně taky, ale v Japonsku na to choděj lidi do kina, kdežto svět si počká na disky nebo televizi. Já jsem spíš zvědavej, jestli se bude moct fošna shipovat i do Česka :)))

Tak na tenhle film se musím prostě podívat znovu. Viděl jsem jej poprvé 11. února v děčínským Sněžníku a ten film mě dostal... sice ne pětihvězdičkově, ale dostal mě tak, že komentář napíšu až po druhý projekci. A ani tím současným hodnocením si prostě nejsem pořádně jistej, třeba ještě přidám :)

Warriors jsou televizním filmem... kterej... kterej... jehož hodnocení musím nechat chvíli uležet. Něco tak drasticky syrovýho z války už jsem dlouho neviděl... a nejhorší na tom je, že vlastně o hodnocení nepochybuju vůbec. Ten film je skoro dokonalej. A ta tlumočnice bruneta je tak nádherná ženská...

Tak jsem viděl tuhle indonéskou mlátičku. Překvapilo mě nejen samotný bojový umění Silat, který jsem viděl poprvý v životě, ale vlastně i neskutečnej drajv, kterej tenhle film měl. Tady v tomhle deníkovým zápisku bych ale chtěl vlastně vytáhnout to, proč si myslím, že Merantau si zaslouží plný kule. Trochu málo víc ohledně formy jsem napsal do komentáře, sem si ale spíš tak trochu zafilozofuju.

Pencak silat je podle wikipedie bojový umění charakteristický svými změnami postoje (vysoký/nízký), tanečními kreacemi a i postupným učením se z pomalých pohybů do rychlých. Skoro bych i řekl, že přesně tohle zrcadlí samotnou ideologii, která za tím bojovým uměním je. Každej nějak začne a nějak skončí, každej se jednou narodí a jednou umře. Silat tak podle mě reflektuje vlastně průběh života, nejdřív děláme malý krůčky jako batolata, pak skáčeme jako puberťáci a nakonec končíme jako ten starej děda, kterej s Yudou cvičil před jeho odchodem. Před Yudovým odchodem, samozřejmě.

Co to znamená být člověkem? Znamená to pro nás západní civilizaci vůbec nějakou konkrétní věc? Nežijeme jen proto, abychom se vyhnuli smrti? Děláme všechno proto, abychom umřeli, a přitom se snažíme smrt oddálit. Yuda smrt akceptuje, klaní se před ní a není ochoten jen tak někoho zabít. Znamená pro něj život i při jeho schopnostech něco, co my nedokážeme pochopit? I v sebeobraně Yuda cílí tak, aby svého protivníka vyřadil, nikoliv zabil. Idelogie například boxu je v tom, že protivníka musíš porazit. Od prvních kroků v boxerském světě tě učí všechno proto, abys dokázal protivníka zranit a porazit. Anebo třeba i zabít. Málokdo si to uvědomuje, protože box neláme ruce a vazy, ale nejsilnější boxerský údery jsou vedený na životně důležitý orgány - játra, srdce, mozek, s trochou štěstí na žaludek či střeva. Zakázané jsou údery na ledviny, ale to jen proto, že ledviny nemají žádnou přirozenou ochranu, kdežto ostatní vyjmenovaný orgány ano. Lebka je nejpevnější lidská kost, hrudní koš skrývá celou řadu životně důležitých orgánů, který můžeš vyřadit z funkce jednou ranou. Blow do jater je s trochou (ne)štěstí smrtelnej úder, prolomíš žebra (který nejsou moc silný, ne že ne, schválně si zkus zlomit prasečí žebro), žebro pronikne skrz játra a můžeš jít mávat andělíčkům. Procentuální pravděpodobnost takovýho mávání je ovšem malá.

Asijský bojový umění se vyznačujou tím, že až na výjimky nechtějí protivníka výrazně zranit, rozuměj neútočí na žádný viteály a tudíž se zdá být vlastně mírumilovnější než evropský styl boje, kdy na sebe vrháme hrozivý pohledy a mlátíme se pěstma do hlavy. Vyřadit paži, nohu, rychlé přesné údery na solar, krk i hlavu - ale přitom bez toho, že protivníkovi zlomíš lebeční kost a vysaješ mu mozek. 

Ale je tomu skutečně tak?

Kupodivu jsou asijská bojová umění nehorázně statická. Sama o sobě. Ne, že ne. Využívají dynamiku soupeře, ale nikoliv sílu vlastní. Pohybovou, statickou nebo jakoukoliv formu síly, kterou máš. Základní údery karate nebo wing tsun (což jsou jediný dvě bojový umění, jejichž základy jsem dokázal vnímat) jsou nehorázně statický. Nechoďte nikdy nikdo na karate, je to nejzbytečnější bojový umění, který se nehorázně rozšířilo. Širokej statickej postoj sice umožňuje pevně stát a vykrývat nebo ustupovat, ale ve chvíli, kdy se ti někdo přilepí na tělo a z dvaceti centimetrů ti bude lámat žebra, karate nemá alternativy než se snažit přehodit nebo pořád ustupovat. Každej karate úder využívá rychlost, ale nikoliv vlastní energii těla. Údery jsou statické po tý stránce, že pramení v rukou od ramene, v nohou od kolen. Takovým úderem normální člověk ty prkna prostě neprorazí, natož cihlu.

Západní styl boje přitom jasně dává do hry celý tělo. Úder ruky pramení u dobrýho boxera od palce na nohou po palec na ruce. Hraje v úderu roli úplně každej sval, kterej na tý cestě od palce k palci je. Zakřivený údery navíc dávají evropskýmu zápasu možnost alternovat směry a dokonce i rychlost, kdežto směr a rychlost asijských bojových umění je stále konstantní. 

Proč to tu vlastně píšu?

Asijský bojový umění jsou vystavěný na určitejch principech, který se mi moc jako amatérskýmu bojovníkovi nelíběj. Samozřejmě, s pokročilejší úrovní je schopen se správnej bojovník přizpůsobit každý situaci, ale nikdy nikdy v životě se na asijskejch školách bojovejch umění nenaučíš, jak inkasovat ránu. V boxu, thajským boxu nebo všerůznejch uměních MMA se to bohužel naučíš. Proto se západní styl přiblížil mýmu ideálu, totiž fajtit se do krve, kdo zůstane stát, je nejlepší. Asijskej způsob boje je v tomhle ohledu jinej.

(Hlavně do Asie prosímtě nepočítej Izrael se svojí krávou.)

Ale silat se mi zalíbil. Je tak dynamickej, jak jen to jde, využívá rotace a propínání svalů obdobně jako evropskej způsob boje, jeho postoj se mění a přizpůsobuje... atd. 

Znamená to tedy, že vlastně je silat v mých očích podoben evropský ideologii boje? 

Nikolivěk. Silat má samozřejmě svoje postoje, jako každý jiný asijský bojový umění, líbí se mi na něm ale, že umí pracovat se statikou postoje v dynamice, čili - rozuměj - postoj je pevný, i když je v pohybu. Boxeři mají taky svoje postoje, v základu ovšem vycházejí ze dvou, kdežto během sledování Merantau jsem si všimnul, že postojů vystřídal Yuda za tu hodinu a půl pět!! Toť základní rozdíl. Samozřejmě druhej rozdíl jsou lokty, kloubení nepřítele a obecně různý kombinace. 

Přesto musím uznat, že silat se mi jeví jako zajímavej bojovej styl, kterej je schopnej vyřadit protivníka i jinak, než to u asijskejch sportů bejvá zvykem. Ostatně i ve filmu je to vidět, v základních úderech útočí silat převážně na viteály (v tomto případě oči, nos, krk například... aj.) a snaží se protivníka spíš ubít vlastníma rukama, nevyužívá sílu nepřítele, využívá sílu svoji. V přiloženým videu je krásnej důkaz přibližně v pasáži od 0:50 do konce :)

Všimněte si, kam Yuda směřuje svoje údery rukama i kopy. Všechno jsou to krásný orgánky :)

Co tedy pro Yudu v tomhle případě znamená vlastní umění? Mohl zabíjet, a že to dokázal, přesto oceňuje život? Smrt respektuje, nerozdává ji. Svého soupeře spíš ušetří, svého soupeře nerozkope hned v úvodu, ačkoliv by to dokázal. V čem je ideologie silatu jako taková? Očividně je to umění, který není sebeobranný, a přesto nemá za cíl soupeře zneškodnit, zranit nebo zabít?

Tohle jihoasijský bojový umění mě opravdu začíná zajímat o to víc, že vlastně o něm momentálně jsou natočený jen dva filmy. Merantau a od stejného režiséra se stejným hercem The Raid, který se chystá do kin. (viz níže).