Faidra

Reorganizace literatury v našem domově je věc, vedle které vypadá nečekaná návštěva španělské inkvizice jako příjemný způsob trávení víkendu. Leccos napoví fakt, že můj manžel vyjádřil poprvé lítost nad tím, že si mě vzal, když bylo potřeba zajistit přestěhování mých tří knihoven pod společnou střechu a polovička neopomněl dodat, že příště se ožení jedině s někým negramotným. Srovnávání knih jsem si zpestřila dychtivým plánováním, co bude jednoho dne číst potomstvo a tak jsem Lindgrenové, Foglarovi, Verneovi a Mayovi slibovala další dozrávající generaci, ale nemohla jsem při té příležitosti nevzpomenout na vlastní dětství. Moje matka se jednoho dne zamyslela a jako vždy ji tato činnost dovedla k poznatku, že schopnosti členů rodiny jsou nesporné, tudíž neuškodí rozšířit jejich pravomoce (čti: mají nějak moc času a energie, musím je zaměstnat). Tak došlo k tomu, že byl otec pověřen každovečerním předčítáním pohádek. Jako mnozí dorostlí jedinci už pozapomněl na krvelačnost dětské duše a po několika dnech si nad Němcovou a Erbenem stěžoval, že z těch hororů nemůže v noci spát. Matka uznala, že vykuchané a znovu zašité ohrožené živočišné druhy, upalované seniorky, týrané nevlastní dcery žijící ve společné domácnosti se sedmi muži a košile z kopřiv nejsou zrovna něco, co by člověka při načatém večeru povzbudilo, a vytasila se s knížkou ruských pohádek v naději, že se situace zlepší. Otec se skeptickým "mráz přichází z Kremlu" zmizel v dětském pokoji a zahájil večerní rituál. Naneštěstí k tomu zvolil pohádku o zamilované carevně. Ta se při přehlídce zamilovala do urostlého vojína, což jí nijak nezabránilo poslat ho do bitvy s Tatary, kteří se s tím nijak nemazali a milého vojcla rozsekali na nespočetně kusů. V carevně se hnulo svědomí a - předpokládám, že s plastovým pytlem - se vydala na bojiště, aby zjednala nápravu. Už si nevzpomínám, zda se jí všechny kusy podařilo posbírat napoprvé a zda nebylo potřeba pomoci ochotných zvířátek (vran, šakalů...), nicméně vojáka nakonec poskládala dohromady, pocákala nějakou tou aqua vitae a mohla se slavit veselka. Otcovo už tak chabé odhodlání po tomhle zombie hororu zesláblo ještě víc, ale protože jsme šíleli nadšením a dožadovali se dalších kousků, absolvoval s námi ještě Kostěje Nesmrtelného a dobrodružství bohatýra, který slíbil sani, že ji ušetří, pokud mu vydá své poklady. Saň mu tedy přinesla zlato, stříbro a drahé kamení a Ivan Ivanovič jí usekl hlavy. Otec neocenil praktický příběh ze života, flákl s ruskými bylinami i českými kyticemi do nejzapadlejšího kouta knihovny a jal se po Saturninově vzoru uvádět pohádky na pravou míru. Musím uznat, že i když jakožto správnou chásku nevděčnou nás vysvětlování typu "princezna nemá co spolíhat na hejska, co ji možná přijde zachránit, takže sama draka uspí a zavolá do zoo" a "myši a dýně jsou v životě celkem na nic a když chcete dostat prince, tak se na to musíte voháknout a pořádně to na plese roztočit a ne sedět v popelu a spolíhat na to, že nikdo v celým království nenosí sedmatřicítky" tehdy příliš netankovalo, coby příprava do života to bylo celkem na místě.