Belbo

 

Gilotina je zhmotnění zákona; říká se ji mstitelka, sama není nestranná a nedovolí ani vám, abyste zůstali nestranní. Kdo ji spatří, proběhne jím nejtajemnější chvění. Všechny sociální otázky kupí své otazníky kolem jejího ostří.

            Popraviště je přízrak. Popraviště není lešení, popraviště není stroj, popraviště není bezvládný organismus sestrojený ze dřeva, železa a provazů. Je to jakási bytost, vyvíjející cosi, jako vlastní temné podněty; řekli byste, že lešení vidí, že stroj slyší, že mechanismus chápe, že dříví, železo a provazy mají vlastní vůli. V hrozném snění, do něhož popravní lešení přivádí duši, vyvolává úděs, jako by mělo podíl na tom, co dělá. Popraviště je katův spoluviník; hltá kořist, požírá maso, pije krev. Popraviště je příšera, sestrojená soudcem a tesařem, přízrak žijící obludným životem, složeným ze všech smrtí, , které rozdal. (25-26 str.

 

Je možné, aby se lidská povaha tak načisto a dokonale změnila? Je možné, aby tvora, jehož Bůh stvořil dobrým, přeměnil člověk ve zlého? Může osud obratem změnit lidskou duši ve špatnou jen proto, že sám osud nestojí za mnoho? Je možné, aby se srdce pod tíhou nezměrného neštěstí znetvořilo, aby se smířilo s ošklivostí a nevyléčitelnými vadami, tak jako se ohýbá páteř pod příliš nízkou klenbou? Není v každé lidské duši – a nebyla zejména v duši Jeana Valjeana – prvotní jiskra, onen božský prvek, neporušitelná na tomto světě a nesmrtelná na onom, jiskra, kterou dobro může rozvinout, , rozdmýchat, rozhořet a rozzářitv jasný plamen a kterou zlo, nemůže nikdy úplně udusit? (100)

 

            Není na místě, abychom rozváděly některé myšlenky, ale i když si ponecháváme své výhrady a někdy i rozhořčení, musíme doznat, že kdykoli v člověku cítíme nekonečno, ať dobře nebo špatně chápané, vždycky se v nás probouzí úcta. V synagóze, v mešitě, v pagodě a ve vigvamu je něco hrozného, co nás odpuzuje, a něco vznešeného čemu se klaníme. Jaké bezbřehé možnosti se nabízejí duši k rozjímání a k snění? Je to odlesk boží svítilny na lidské zdi. (511)

 

            Zdá se nám nemožné, abychom snili o nekonečném prodlužování života mrtvích věcí a o nadvládě balzamování, abychom obnovovali zastaralé pravdy, přezlacovali skříňky s ostatky svatých, dávali novou omítku na klášterní zdi, abychom znovu vysvěcovali relikviáře, obnovovali pověry, znovu živili fanatismus, abychom znovu uchopili kropáč a šavli, oživili mnišství a militarismus, věřili ve spásu společnosti rozmnožování cizopasníků a abychom přítomnosti vnucovali boby minulé. Ale i pro takové teorie se najdou teoretikové. Tito teoretikové, ostatně lidé duchaplní, používají jednoduchý prostředek: ohodí minulost omítkou, které říkají společenský řád, božské právo, mravnost, rodina, úcta k předkům, starobylá svrchovanost, posvátná tradice, zákonitost, náboženství, ; Chodí a vyvolávají: „ Hleďte! Vezměte toto, počestní lidé!“ Podobná logika byla známa člověku antickému. Užívají ji také věštci. Natřeli křídou černou jalovici a volali: Je bílá. Bos cretatus (nakřídovaný vůl). (515)

 

            V klášteře lidé trpí, aby se radovali. Kupují si směnku na smrt. Směňují pozemskou temnotu za nebeskou záři. V klášteře se peklo přijímá jako splátka na dědictví ráje.

            Obléknutí závoje a kutny je sebevražda zaplacená nesmrtelností.

            Nezdá se nám, že by podobný nápad zasluhoval posměch. Všechno je tam vážné, dobro i zlo. (522)

 

            Na světě jsou někdy silnější události než nejsilnější člověk. (558)

 

Na jedné straně otravné výpary, na druhé nevýslovná vůně. Na jedné straně mravní mor pod dozorem, hlídaný namířenými děly, zatímco mor rozežírá nakažené tvory; na druhé straně cudný žár duší podpalovaných z nejčistšího ohniska. Tam temnota; zde stín; ale stín plný jasu a jas plný záření.

            Dvě místa otroctví; na jednom místě je vyhlídka na vysvobození, zákonné hranice a potom možnost útěku. Na druhém doživotí; a jedinou nadějí v nejzazší budoucnosti je třpyt svobody, které lidé říkají smrt.

            Na prvním místě je člověk přikován jenom okovy; na druhém je přikován vírou. (573)

 

            Paříž neomezuje. Žádné město se necítilo tak nadřazeným, aby ještě zesměšňovalo ty,  které si podrobuje. Vám se líbit, Athéňané! zvolal Alexandros. Paříž dává více než zákony, určuje módu; Paříž vytváří více než módu, tvoří rutinu. Paříž se může tvářit hloupě, kdykoli se ji uzdá; a někdy si toho přepychu i dopřeje, a pak hloupne celý svět s ní. Potom se paříž probudí, protře si oči a řekne: Jsem já ale hloupá! a vysměje se lidstvu do očí. (594)

 

Pokoušet se, překonávat, naléhat, vytrvat, být věren sám sobě, postavit se tváři v tvář osudu, udivit záhubu, že nám nahnala málo strachu, postavit se nespravedlivé moci, stát pevně a se vzpřímenou hlavou, to jsou příklady, jichž má národ potřebí, to je světlo, které ho rozpaluje. Stejný blesk šlehá z Prométheovy pochodně jako z Cambronnovy lulky. (596)

 

            Revoluční Francie nemá v úctě historickou Francii, to jest svou matku a sebe. Po 5. srpnu se s monarchistickou šlechtou nakládalo tak, jako se po 8. červenci nakládalo se šlechtou z doby císařství. Byli nespravedliví k orlovi, my jsme nespravedlivý k bourbonslé lilii. Lidé musí mít stále co pronásledovat. Dokážete něco, seškrábnete-li zlato z koruny Ludvíka XIV. nebo znak Jindřicha IV.?Posmíváme se panu de Vaublanc, který dal smazat „N“ z Jenského mostu. Co vlastně udělal? To, co děláme my sami. Bouvines nám patří právě tak jako Marengo. Bourbonské lilie jsou naše právě tak jako „N“. To je naše dědictví. Proč si je zmenšujeme? Nesmíme popírat vlast ani v přítomnosti, ani v minulosti. Proč nepřijímáme celé dějiny? Proč nemilujeme Francii celou? (626-627)

 

            Rozpalovali se pro absolutno, viděli nesčetné možnosti jeho naplnění; absolutno svou přísností žene ducha k výšinám a pobízí ho k letu do nekonečna. Sen nezplodí nic tak snadno, jako dogma. A z ničeho nevzklíčí tak snadno, jako ze snu. Dnes utopie, zítra postava z masa a krve. (649)