Lachtaan

Spojení nedávného pozitivního zážitku s postarším Železným obrem a naopak nepříliš poutavých dvou minut prvních ukázek na nový film ze světa Lvího krále mě donutilo pozastavit se nad tím, jak zrovna v animovaném žánru poněkud stagnuje vývoj a já se mnohem radši vracím ke klasickým 2D animákům z přelomu tisíciletí.

Letošní očekávaná disneyovka Mufasa: Lví král totiž v prvních ukázkách vypadá spíše otřesně, než aby reflektovala vyspělost moderních technologií, které by nám měly zaručit, abychom se při sledování cítili, že se po oné africké savaně proháníme také. Místo toho nový film působí nepřirozeně přesvíceně, v akčních pasážích odfláknutě a já se obávám, že odsuny vlivem loňské stávky Hollywoodu se na konečném výsledku nepodepíšou zrovna pozitivně. A to jsem stále mezi těmi, co rozvětvení příběhu očekávají ve velkém, původní Lví král je jedním z nejlepších animovaných filmů, co jsem kdy viděl a i jeho 2019ková reimaginace ve mně stále silně rezonuje, už jen proto, že jde doposud o jediný film, co jsem viděl v zahraničním kině - při cestách po Anglii v červenci 2019.

Završil bych to už jen tím, že nedávné dohnání poctivě kresleného Železného obra ve mně nechalo mnohem více kladných pocitů, než většina 3D animáků za poslední rok, naposledy jsem se u novodobé animace kochal u druhého Kocoura v botách, o němž jsem tu pěl již nesčetněkrát. A ač jsem od té doby viděl třeba Monstra vs. Vetřelci nebo Dobrodružství pana Peabodyho a Shermana, ani jeden z nich mě příliš nezaujal.