AgnesDee

Ač se to zdá snadné nebo ne, napsat dobrý detektivní příběh není žádná prdel. A není to jen o originální zápletce nebo způsobu vraždy. V počátcích detektivního žánru se sázelo na dobře napsané postavy, které měly svůj specifický modus operandi, se kterým řešili své případy - často to bylo za pomoci vcítění se do pachatele, díky čemuž dokázali odhalit motiv i vraha samotného. Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot jsou legendami fikční detektivní branže. A jak to už tak bývá, žánry se vyvíjejí. Nebo v tomto případě degradují. 

V dnešní době se najde spousta detektivních seriálů, které jsou tvořeny stylem "lidi milují detektivky, tak prostě nějakou natočíme". V českém kontextu se jedná o velmi oblíbený a žádaný žánr. Bohužel, právě proto, že je oblíbený, ztrácí hodně ze své nápaditosti a originality. Díky tomu, že průměrný český divák se nedívá v televizi v podstatě na nic jiného než detektivní seriály, romantické seriály nebo sport, je jejich produkce natolik výkonná, že je tvůrcům úplně jedno, jaká je tam zápletka, herecké výkony nebo postavy. A to je problém, se kterým se poslední dobou potýkám. Neříkám, že dělat levné a triviální seriály je to nejhorší, co můžete jako televizní producent udělat - přeci jen lidé se na to pořád dívají. To ovšem neznamená, že odvádí dobrou práci. Ne za vším musíme vidět rychlý zisk, a zrovna produkce kriminálních seriálů by na tento způsob vydělání neměla slyšet už vůbec. 

V poslední době sleduji a poslouchám spoustu kriminálních příběhů, které se skutečně staly - ať už se jedná o sériové vrahy nebo jednorázovky. Zabít člověka není prdel a není ani prdel pro naši psychiku nějaké tělo najít, notabene vyšetřovat onu vraždu. Trvá to několik týdnů či měsíců, někdy se vraždy nevyřeší nikdy. A je opravdu jen pár dobrých detektivních příběhů, které ukazují, že je to nejen těžká práce z pohledu kriminalisty, ale že je to těžké i pro rodinu oběti, která na vyšetřovatele často vytváří větší tlak než média. Krásně to zachycují třeba televizní série Případ: Ponorka nebo Mindhunter, které se zaměřují právě na psychiku vyšetřovatelů. 

Jak ovšem přistupují čeští tvůrci k tomuto žánru? No... asi stejně jako někteří youtubeři k dětskému kontentu. Nejen, že nás to na jeden večer zabaví, a když myslím zabaví, tak v některých případech to myslím doslova, ale zároveň mohou vytvářet domněnky, že vyřešit případ vraždy netrvá ani týden. Výjimkou jsou kriminálky natočené podle skutečných událostí z produkce České televize, na kterých je skrze jednání postav znát, že vyřešit něco takového stojí spoustu úsilí, přesčasů, přemýšlení. Na druhou stranu jsou zde kriminálky z produkce TV Prima, které jsou spíše pohádkami, než skutečnými kriminálními příběhy. Dokonce jsou si všechny dost podobné - dvojice detektivů, jeden veterán, druhý mlaďoch, jeden chytrý, až geniální, druhý se spíše veze a snaží se ukázat svůj potenciál, starší má problém, který se s ním táhne i skrze práci, druhý ho z toho pořád tahá, až se na konci série z nich stanou přátelé. Na začátku se objeví jedna vražda, která je často dělaná v afektu, pro peníze, ze závisti atd., prostě motivy spíše charakteristické pro kriminální činnost padesátých let, protože takový způsob je ten nejjednodušší pro scenáristy. Do dvou dnů je případ vyřešen a může se jít na pivko. Ideální práce kriminalisty. Bohužel právě tato pohádkovost dost tomuto žánru ubírá a dělá z něj dost banální slátaninu, která se vůbec nedotýká lidské psychiky hlouběji než on mi ubližoval, tak jsem mu to vrátil. 

Jindy bych se asi problematikou českých kriminálních seriálů nezabývala, ale nedávno jsem dokoukala druhou sérii Mindhuntera a i díky tomu si uvědomuji, že jsou ještě tvůrci, kteří chápou podstatu žánru a to, že lidi, co zabíjejí jiné lidi, jsou děsivější než cokoli jiného. A kdyby se naše televize více snažili (nejen ta veřejnoprávní) mohly by vznikat velmi ambiciózní projekty, na které by nekoukaly jen ženy nad padesát let, protože přišly unavené z práce a nechce se jim moc přemýšlet.