strougy

Jindy Odonicz upadal do excentického šílenství a pochyboval o existenci čehokoli kromě sebe. To jenom on neustále myslí, on, dr. Tomáš Odonicz, a všechno, na co pohlédne a co vnímá, je jenom výtvorem jeho kontemplace. Cha, cha, cha! Skvělé! Svět jako ztuhlý produkt individuálního myšlení, svět jako krystalizace myšlenkového kvasu něčí šílené představivosti...!

Okamžik, ve kterém poprvé dospěl k tomuto závěru, na něj měl osudový vliv. Odonicz se najednou s pocitem neuvěřitelného strachu začal cítit hrozně osamocený.

"A co když tam za rohem skutečně nic není? Kdo mi zaručí, že kromě takzvané skutečnosti vůbec něco existuje? Kromě té skutečnosti, jejímž tvůrcem jsem pravděpodobně já sám? Dokud v ní spočívám ponořený až po krk, dokud mi stačí - všechno je jakžtakž v pořádku. Jenomže kdybych jednoho dne zatoužil vyklonit se z bezpečného prostředí a pohlédnout za jeho hranice?"

Vtom jím projel ostrý chlad až do morku kostí studenou, polární atmosférou věčné noci. P'řed rozšířenou panenkou se objevil přízrak, z něhož tuhla krev v žilách, přízrak prázdna bez dna a bez konce...

Sám, úplně sám se svou myšlenkou sebe-druhý...

Stefan Grabiński, Pohled