Nerdvana

Zřídkakdy chodím na stejný film do kina dvakrát. Jednak se mi nechce platit nenažraným koncernům vlastnícím neosobní multikina a také často zvládám filmy škatulkovat napoprvé. Dnes jsem udělala výjimku a vzala jsem přátele na Grand Hotel Budapešť. Ačkoliv jsem tušila, že moje nadšení nebude pravděpodobně sdílené, zcela sobecky jsem je na ten film táhla, jako zaslepený narkoman prahnoucí po svojí dávce štěstí s lehkou nadějí, že alespoň na okamžik uvidí film mýma očima.

 

Po smršti třpytítek, zlacení, dortíků, balalajek a klení šarmantního a neskutečně zvoněného Ralpha Fiennese v přesně střiženém obleku jsem se tehdy očarovaná vypotácela z kina, abych zcela nepochopila, co to tu sakra dělám. A pak, to zase pochopila. V dnešní době si neuděláme čas prakticky na nic. Nezastavíme se ani na vteřinu, abychom ocenili skutečnou krásu. Ale ten večer jako by se všechno slilo, jako by všechny lampy svítily jen pro ten okamžik a v tu chvíli nebylo nic vnějšího a za stále doznívající melodie ze závěrečných titulků jsem měla pocit, že slyším její ozvěnu přímo na ulici. Jaké bylo moje překvapení, když na dlažbě seděla paní a překrásně hrála na balalajku. Malý zázrak, který v ulicích noční Prahy nečekáte. Stejně jako nečekáte, když po druhém kole na ulici potkáte lidskou kopii "lobby boye" Zera. Velmi mne těšilo, pane.

 

Pravdou je, že nás filmy umí měnit. Pokud dostatečně věrně a někdy až surově zobrazují téma, které je nám blízké, dokáží se takřka bez fyzického kontaktu dotknout naší duše, probudít v nás soucit, dodat nám nový náhled na věc, pomoci nám posbírat střepy vlastních zkušeností a vystavět žebříčky hodnot. Stejně jako ale dokáží naše srdce byť i na okamžik otevřít, dokáží nám i vytesat novou masku z mramoru, kterou si zítra vezmeme do práce. Další do sbírky ksichtů vlastní důležitosti. Já... a vy všichni, co vás mám na háku. Vy všichni, co nemáte ani tušení, že mluvíte jen s nastrčenou loutkou a já se zatím krčím v úkrytu, zatímco moje autentičnost vyhasíná jako krb, kam nikdo nepřiloží ani polínko. Žít opravdově? Tady a teď... Copak to jde, když BYCHOM MĚLI žít podle šablony pánů inženýrů Sinus, Kosinus a Deskriptíva?

 

Občas stačí jen trocha lehkosti. Na chvíli vydechnout... a nechat zemi ať se na chvíli točí. Trocha nezávazného humoru, který již zítra nebude, zato je tady a teď. Dopřát si okamžité štěstí. A nebát se smát, jen tak. Dnes mě Wes Anderson naučil, že štěstí číhá za každým rohem na každého, kdo se mu nebojí podívat do tváře. Díky.