Rimsy

Barry Levinson. Jak jsem psal na začátku festivalu, moc jsem se na tohohle slavného režiséra těšil. Ty nejplodnější roky už má sice nejspíš za sebou, ovšem takovou sérií, s jakou se on vytasil v 80. a 90. letech, se může chlubit málokdo. Dobré ráno, Vietname svého času hodně zasáhlo, Rain Mana milují úplně všichni, Vrtěti psem se v poslední době ukazuje jako silnější výpověď než kdy dřív, Spáči představují vrchol devadesátkové hollywoodské narace. Osobně mám rád i ujeté Bandity, tažené ústředním hereckým triem, a sci-fi slátaninu Koule, která z nějakého důvodu patří mezi moje srdcovky. To vážně není špatná filmografie.

 

Proto jsem moc rád využil obou příležitostí, kdy bylo možno si Levinsonovo povídání poslechnout. Během nich vzpomínal na začátky, které (jak už to tak chodí) byly zcela náhodné. Kamarád po něm chtěl, aby ho svezl na kurz herectví. Levinson se nechal přesvědčit, aby to zkusil, zalíbilo se mu to a postupně se dostal k improvizaci, psaní, režii a přátelství s hercem Craigem T. Nelsonem i slavným Melem Brooksem. No a kariéra člověka, který se náhodou v pětadvaceti přestěhuje do Los Angeles, byla na světě.

 

Zajímavé bylo slyšet, že na rozdíl třeba od Tarantina se na své starší filmy nekouká. Vrtěti psem nedávno viděl po skoro dvaceti letech, Rain Mana dokonce po třiceti. U něj vzpomínal, že kdysi pomáhal osekat košatý scénář a chtěl se od začátku soustředit hlavně na nepravděpodobnou ústřední dvojici a její sbližování. Tento tah mu vyšel a když nejslavnější film o autismu uváděl ve Velkém sále, dočkal se aplausu ve stoje.

 

Diváci prý taky nutně nepotřebují šťastné konce, stačí jim, když je závěr uspokojivý z hlediska logiky děje a vyprávění příběhu. Proto se také na konci Rain Mana nedočkáme typicky hollywoodského střetnutí pohledů. Levinson je prostě člověk, který ví, co dělá.

 

Photo © Metro-Goldwyn-Mayer Studios