Sandiego

Je až k neuvěření, že za týden opět vstoupím do festivalového varu a tím i do více než sedmidenního režimu absolutně vzdálenému jakékoliv představě lázeňského pobytu. Vzhledem k tomu, že už asi měsíc procházím předstátnicovým obdobím maximální psychické zátěže, asi by mi více vyhovovalo pomalé procházení po kolonádě s porcelánovým pítkem než tryskový běh mezi Thermalem a Puppem s podrobenou mikinou od v nouzi koupeného oplatku. Bude velká výzva přestoupit ihned ze studijního šílenství do šílenství filmového maratonu bez jakéhokoli oddechového mezičasu. Ale i kdyby náhodou síly selhávaly, přeci jen pojedu do Varů s výrazným životabudičem. Zní to neuvěřitelně, ale od počátku června jsem neměl jedinou příležitost proložit čas strávený nad hromadami knih, papírů a počítačových dokumentů filmem ani seriálem. Tudíž již nyní trpím značnými abstinenčními přízraky a je velmi pravděpodobné, že budou prolomeny až při první festivalové projekci. Tím pádem pro mě bude hlavně první dny každý film nadstandardním zážitkem. Doufám, že tato euforie vydrží co nejdéle a přebije jakoukoliv únavu a pád do kómatu z naprostého vyčerpání organismu se dostaví až po skončení festivalu v klidu domova. A jelikož se po pátečním příjezdu předběžně chystám pokřtít nový ročník festivalu filmem Za kopcem (Kongresový sál v 16:00), tak prosím ty, co budou náhodně přítomni, aby brali s nadhledem a pochopením blažené až extatické výkřiky z temnoty sálu a rozhodně je nepovažovali za pobuřující či urážlivé. Nepůjde o nic jiného než čisté vyjádření lásky k filmu a radosti z opětovného shledání.