Viimeinen päiväkirjan merkintä (54)
17. listopad na Národní v Obýváku Václava Havla, v baště morálních osobností a s vdovou po čínském disidentovi, režimem utýraném nositeli Nobelovy ceny míru *~
Včera jsem korzo Národní z velké části strávila v Obýváku Václava Havla, ve společnosti skvělých hostů vzpomínajících na VH a sdílené ideály. Vystoupila má obdivovaná Dana Němcová, mluvil kníže, z manželových projevů četla případné pasáže dojatá Dagmar Havlová, o signálech fašizace četl z knihy Madelaine Albrightové Václav Marhoul a přispěli i další... Když ale v křeslech seděli Žantovský s panem knížetem, Žantovský požádal shromážděné o vypískání Zemana za to, že v ten den utekl na Slovensko, ale Babišovi nechal zatleskat za jeho projev v Muzeu, kde prý projevil kajícnost, když řekl, že obdivuje Havla a že nebyl tak odvážný jako on... lidi tleskali neochotně, sporadicky, málo, někteří ani nevěděli, čemu, vzadu špatně slyšeli... A tak když byl nakonec prostor pro dotazy a komentáře, pořád jsem v sobě i kolem sebe cítila ten knedlík, a tak jsem jako jediná přes potlesk knížeti požádala o slovo, dostala mikrofon a řekla něco v tom smyslu, že jsem včera prostála čtyři hodiny na Letné a chci říct, že jsme tam - v obýváku VH - Babišovi tleskat nechtěli a neměli, že je to od něj jenom další návnada, PR a změna strategie, že to nedělá proto, že by se kál, ale proto, že se bojí, aby na něho lidi nebyli moc zlí. A všichni tam začali tleskat jako blázen, lidi mi pak ještě dvě další hodiny chodili klepat na rameno a ukazovali prstová srdíčka.
Jo a Žantovský se usmál a pro modlu korektnosti dodal, že na takový názor mám samozřejmě právo. Tyjo.
PS: Jedním z nejsilnějších vystoupení přispěl nervozitou a možná i silou těch vzpomínek roztřesený a zpocený Tomáš Etzler, jeden z našich neohrožených mezinárodně oceňovaných reportérů. Díky němu jsem tam chvíli seděla vedle Liou Sii, vdovy po čínském aktivistovi Liou-Siao-poovi, oceněném Nobelovou cenou Míru, což Peking rozezlilo tak, že slavný aktivista, básník a autor čínské charty (po vzoru naší) zemřel po deseti letech věznění na neléčenou rozvinutou rakovinu jater. Jeho žena v té době strávila osm dlouhých let na samotce v domácím vězení, zavřená v bytě bez telefonu a kontaktu se světem a málem prý z toho zešílela. Básnířka je na svobodě teprve rok a nežije v Číně. Hodně se usmívá, je vděčná a pokorná, ale všechna ta prožitá bolest a utrpení z ní jemně sálají. *~
