Ilicka

 

Vzhledem k tomu, že 14. července se cesta pro mě a spoustu dalších fanoušků uzavře, rozhodla jsem se ohlédnout za svým životem s Harry Potterem. Protože na něm jsem vyrostla a poprvé právě díky němu vypukl můj věčný vnitřní svár literatura vs. filmová adaptace.

         

HOW DID IT START?

 

Pro mě to začalo na jaře roku 2002, kdy jsem viděla Kámen Mudrců. Projekce na konci školního roku - fenoménu, kterému jsem se do té doby vysmívala. V kině mi došlo, že výsměch nebyl asi na místě,  že na tom Harrym možná něco bude, a šla jsem pokorně škemrat ke kamarádům o knížky...

Postupem času se můj názor na Columbusův Kámen mudrců měnil, až dospěl v odtažitost. Kámen mudrců nevyhledávám a trochu se ho bojím, protože už opravdu nejsem to okouzlené dítě, kterému ke štěstí stačilo vidět pár kouzelnických triků, rozzářenou Příčnou ulici a krásné a záludné zákoutí Bradavického hradu.   

Kámen Mudrců - Tajemná komnata - Ohnivý pohár - Vězeň z Azkabanu...

Ačkoli to může vypadat, že jsem se v pořadí knih spletla, nestalo se tak. Za přehození třetího a čtvrtého dílů  může to, že v době, kdy jsem si knížky půjčovala,  Vězeň byl dočasně nedostupný. Sice jsem nechápala, kdo to sakra je Tichošlápek, ale jinak mi tato skutečnost nijak neublížila. Netrvalo ani týden a právě Vězně z Azkabanu jsem začala bolestně postrádat, protože ostatní tři díly už jsem dočetla. Po jistých peripetiích jsem se k němu dostala, a ten suverénně převzal místo nejoblíbenější knihy a Sirius vyhrál titul "Nejoblíbenější postava".

Na první zhlédnutí Tajemné komnaty vzpomínám ráda, i proto, že tehdy 21. 12. 2002 to byla má první návštěva Ostravského Cinestaru vůbec. Tehdy mě vůbec nezarazila monstrozní stopáž nejtenší a nejkratší knihy série, vlastně mě nezarazilo vůbec nic. Velké plátno, létající auta a sakra velcí pavouci vyskakující stylem, že při 3D by polovina děcek ze sálu uprchla a zachraňovala holý život. Teď mám s druhým filmem problém, že navzdory výpravnosti a vysoké akčnosti, tak trochu usínám. Tři hodiny si může dovolit LOTR, ale ne Potter.

Necelé dva roky jsem čekala, až se příběh Harryho Pottera posune dál, a vůbec nezávidím lidem, kteří čekali ještě déle. Přece jen, já se dostala ke knížkám celkem pozdě. Na začátku března 2004 jsem se dočkala a během jedné noci jsem celou knihu, ne zrovna malých proporcí přečetla. A navzdory tomu, že spousta lidí už tehdy nadávala na rozsah a přebujelost popisů, mě zasáhla naprosto nepřipravenou smrt Siriuse Blacka. K Fénixovu řádu se vracím asi nejčastěji, nadšená hutnou atmosférou strachu, nejistoty a politického nátlaku na studenty Bradavic. Je zajímavé, že tady se začal otáčet můj náhled na postavy, protože věčně nasupený a ublížený Harry mě začal štvát, narozdíl od věčně nasupeného charakteru Severuse Snapea, který mě začal intenzivně zajímat. Taky jsem si začala všímat hry s náhledem na jednotlivé postavy, které se radikálně mění (Sirius 3x4x5), (Brumbál 1-6x7), (Harry 1-4x5x6x7), (James 1-4x5), a kterou Rowlingová dotáhla k dokonalosti v případě Severuse Snapea, ale o tom až později.

Na řadě byla mnou ostře sledovaná adaptace Vězně. Potěšilo mě, že Columbuse nahradil můj oblíbený mexičan Cuarón a že se atmosféra celé série výrazně proměnila. A taky, že jsem se tehdy, po nekonečných peripetiích s telefonickou rezervací lístků, vůbec dostala do kina. Navzdory tomu, že mi příliš nesedla vizualizace Siriuse, byla jsem spokojená. Bradavice konečně vypadaly, že jsou zasazené do prostoru a krajiny a že nestojí na jednom plácku, všechny budovy seřazené vedle sebe. Ta živost, kterou Cuarón do filmu dokázal dostat, mě dokáže nadchnout i při několikátém zhlédnutí. A taky fakt, že tři špunti, kteří měli v prvních dvou filmech nařízeno vypadat jako postavy z Bradavic, konečně začali hrát.

 

Intermezzo: První pokusy číst anglickou verzi HBP, nepříliš úspěšné, ale silou vůle a s tím, že jsem polovině věcí tak úplně nerozuměla a zápasila jsem i se slůvky jako wand a spell, jsem se jí nějak prodrala.

 

 Do přihlášení na CSFD mi chyběly zhruba 3 měsíce, do vydání českého Prince dvojí krve dva týdny. Hype byl všude kolem a všeobecné nadšení pro mě ještě před kinem relativně zchladil Cival a jeho recenze. Ještěže tak, nemusela jsem být moc zklamaná. Znovu totiž proběhla výměna na režisérském postu a tentokrát se volba, která padla na Newella, nepovedla.  Takhle se prostě adaptace nedělá, protože bratránek, líný číst knížky neustále potřeboval šeptem dovysvětlovat, proč se sakra děje to, co se děje a jak jsme se tam či onam dostali. Zklamáním pro mě byla také první konfrontace Harryho s jeho nemesis. Ke čtvrtému filmu jsem si nikdy nevypěstovala žádný zvláštní vztah (ale jedno prvenství mu upřít nemůžu - 1. CAM, který jsem kdy viděla).

 

No, konec roku 2005 byl naplněný potterovskými zklamáními. Knížka Princ dvojí krve je jednoznačně nejslabší a taky dost objemnou vycpávkovou před tím velkým finále, na které se už od Ohnivého poháru čekalo. Začala jsem intenzivně nesnášet Harryho, který se choval jako totální idiot, a zájem jsem přenesla směrem k Dracu Malfoyovi, který konečně nevypadal jako průměrný jednorozměrný záporák a začal se někam posunovat. Asi k lidské bytosti, řekla bych. Vše podstatné se odehraje v posledních kapitolách a zbytek je vyplněn oslími můstky a pubertální romantikou. A opravdu nesnesitelným Harrym.

 

Léto 2007 přineslo druhý dvojblok - filmový Fénixův řád a knižní Relikvie. Nejprve tedy k filmu. Fénixův řád je jediný film bez účasti proklínaného potterovského scénáristy Klovese, s novým a neznámým režisérem Yatesem (nebude dlouho trvat a stane se jedním z nejznámějších britských režisérů), na počet stran knihy je kontroverzně krátký a brutálně osekaný. (Stejně jako Harryho vlasy). Ale narozdíl od Ohnivého poháru alespoň funguje. I když jinak, než fanoušci očekávali, proto často slýchám proti Fénixovu řádu naštvané a nespokojené pobrblávání. Plusové body pětka chytá především za Dolores Umbridgeovou, které Imelda Staunton dodala tu správnou šťávu. Já osobně mám pátý film vlastně hodně ráda. Prospěla mu změna režiséra, hudebního skladatele i atmosféry. A navíc je s Vězněm čestnou výjimkou - nesnaží se ilustrovat, ale opravdu adaptovat.

 

Tentokrát jsem opravdu začala hrdinně číst anglicky a dva roky gymnázia udělaly své. Problémy s rozuměním textu klesly na minimum (přecejen to není Shakespeare). Užila jsem si bolavých očí z nepříliš kvalitního PDF a bolavé hlavy z tohotéž... A taky rozuzlení, které si tahle sága zasloužila. Znovu se relativizuje pojetí dobra a zla, postavy umírají po desítkách, konečně dojde k finálnímu střetu mezi Harrym a Voldemortem a... absolutním vítězem a hrdinou série se stává... Severus Snape. 

Sedmička byla v několika ohledech nečekaná. Co načrtla šestka - horcruxy - se sice řeší, ale vedle a někdy dokonce na pozadí dalších zápletek - relikvie, Brumbálova minulost, rozpory mezi třemi nerozlučnými přáteli. Kdo od finálního souboje čekal epickou bitvu, spletl se. Dojde spíš k ukecání protivníka a opakování scény Priori Incantatem ze čtyřky. A navíc se dějí divné věci jako třeba Epilog, o kterém mí přátelé fanoušci předstírají, že neexistuje. Ale taky se stal příběh Tří bratří, bitva o Bradavice a hlavně se uzavřel ve velmi nečekaném duchu příběh Severuse Snapea. Všechny linky se spojily a mě čekaly už jenom dva filmy předtím, než se éra mého dospívání s Harry Potterem uzavře. Už po dočtení knížky jsem cítila tu prázdnotu, která zůstala. Dost oceňuji, že se Rowlingové relativně nenásilně povedlo sedmou knihu spojit s tématy válečné společnosti, genocidy a odboje.

 

 Na Prince byla nejdelší čekací doba, plné dva roky od posledního filmu. Byl taky první film, který vznikal se znalostí kontextu celé série. Využil toho tak napůl. Nevím, jestli to tehdy bylo jenom tou přestávkou při promítání, nebo to byl třeba záměr, film se rozpadl do dvou polovin, které spolu tak úplně nedrží. V první půlce Yates s Klovesem v zádech předvádějí variace na teen komedie s jemnými temnými podtóny, v druhé polovině všechny postavy mimo Brumbála a Harryho někam zmizí a jede se do jeskyně. Kladem je podařený soundtrack, který ráda poslouchám ještě teď a to, že Emma Watson konečně začala hrát. Myslím, že jsem po dočtení knih od Potterovských filmů získala větší odstup. Začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že uceleného Harryho Pottera natočí někdo možná za 20 - 30 let, až sláva současných adaptací příliš pohasne nebo bude třeba přivést další generaci ke čtení. Šestý film je takové nic proti ničemu.

 

Rozhodnutí, že se sedmý díl bude půlit mě nijak nepřekvapilo. Vyinkasovat dvojí plat za jeden díl je hodně rozumný nápad, zvláště, když se to všechno chýlí ke konci. 7/1 je hodně podobná šestce, můj vztah k nim je vlastně shodný, ač sympatie se mírně přiklánějí k Princi. A dvě hudební: Nick Cave potěšíl, letos si ho na Colours of Ostrava užiju naživo. Výměna hudebního skladatele mě naopak naštvala. Desplat sice má světlé chvilky (Button), ale tady mi tak nějak nesedl, navíc poté, co jsem našla zalíbení v Hooperově hudbě.

S Harrym a jeho partou jsem vyrostla, to prázdné místo po něm vždycky zůstane. Když otevřu kteroukoli knížku, vzpomenu si, jaká jsem byla, když jsem ji otevírala poprvé.

 Tak jsem se dostala na konec příběhu. A nebo ne?