Kkahunaa

(článek pro intelektuální týdeník)

 

     V pěti dílech nového seriálu České století od Roberta Sedláčka (režie) a Pavla Kosatíka (scénář), jsme zavedeni do období Česko-Slovenské historie v letech 1914-1953.

 

     Hned na úvod je nutné rozvést tezi nápomocnou k určení klíče, podle kterého můžeme tento seriál pojmout. Dějiny jsou mapovatelné na základě dobových zpráv. Tyto dobové zprávy jsou vybrány dle pojetí badatele. Pavel Kosatík je literární historik, nikoliv vystudovaný historik. Vystudovaný historik neznamená spravné badatelské pojetí.

 

     Z prozatimních dílů série je patrné, že se autoři nesnažili o přesnou historickou rekonstrukci, nýbrž šlo o pokus demytizovat již historii známou. A to absolutně jiným způsobem než jak ji známe např. z propagadistických děl jako jsou filmy: Klíč (1971, Vladimír Čech), Dny zrady (1973, Otakar Vávra) či série Gottwald (1986, Evžen Sokolovský).

 

     Celá série záčíná dílem prvním s názvem Veliké bourání. Děj se odehrává v letech 1914-18. Jde o dobu, která je těsně spjata s největší národní ikonou – s Tomášem Garriguem Masarykem. Tato výrazná historická postava byla ztvárněna např. v již v úvodní sekvenci zmíněného seriálu Gottwald, díky němuž vyvstává pocit, že T.G.M. byl pouhý stařičký nekňuba bez rozhledu a citu, dle dobové poplatnosti. V Českém století je T.G.M. uvěřitelný člověk, kterého velmi hluboce lidsky ztvárnil Martin Huba. Je to muž s vizí, s jasnou argumentací, encyklopedickými znalostmi, lidským rozměrem v podobě „víry v něco většího" (viz např. jeho spis Světová revoluce z r. 1925 či Čapkovy Hovory s T.G. Masarykem z let 1928-35). Herec jako by srostl s postavou a my vidíme „holého" člověka, ne jeho ideologický obraz. Jeho rozmluvy s místodržitelem F. A. Thunem (tíživý Igor Bareš) či britským premiérem D. L. Georgem (chladně noblesní Miroslav Donutil), jsou rozmluvy oproštěné od kalkulu politika, ale nabízejí téměř metafyzickou touhu po vlastní identitě, tak dlouho utlačované.

 

     Druhý díl – Den po Mnichovu – začíná uvodním monologem Emanuela Moravce, kterého po svém „žito-způsobu" zahrál Daniel Landa (afektované polořvaní a silácká gesta): „Válka. Vyhrát válku. Porazit zlo. Válka." Tento díl je příběhem mužů, kteří na potencionální válku nahlíželi každý z pozice jiné hry. Jeden byl impulsivní boxerem (Moravec), druhý visionářským šachistou: Edvard Beneš (v prvním i tomto díle uchvacující Martin Finger). Konfrontace dvou způsobů vypořádání se s nadcházejícím nacistickým zlem (píše se rok 1938), je stežejním motivem. Edvard Beneš zde má možnost ospravedlnit své pohnutky, které ho vedly nejprve ke snaze vše řešit mírovými prostředky (oprašování spojeneckých smluv), k následné  mobilizaci, a pak k přijetí „Mnichovské dohody". Ve srovnání se seriálem Gottwald či filmem Dny zrady, je zde Edvard Beneš váhajícím, dýchajícím, osamělým člověkem, který (snad krom Emila Háchy) nesl na svých bedrech jedno z největších politických rozhodnutí, vedoucí obyvatele své země vstříc nejasné budoucnosti. Není to vypočitavý buržoázní státník, ale chladnokrevný muž, který vychází z faktů. Plukovník Emanuel Moravec se oproti tomu stal jedním z největších kolaborantů v Protektorátu.

 

     Třetí díl – Kulka pro Heydricha – rok 1941. Téměř všechny filmy s touto tematikou, se zaměřují výhradně na provedení operace Antropoid (např.: Atentát, Jiří Sequence, st. z r. 1964, dále Klíč). České století však „poodhaluje" možné zákulisí této události. Hlavním protagonistou je plukovník František Moravec (jadrný Ivan Trojan). Je to on, kdo navrhne Edvardu Benešovi (naposledy k nepoznání namaskovaný Martin Finger) možnost provedení této akce. Ten přijímá. Scéna, kdy parašutisté vstupují do jeho pracovny v jeho londýnském bytě, je výmluvnější než mnoho bitevních záběrů (postupný odjezd kamery skrz dveře pryč). Edvard Beneš má jinou úlohu, uvědomuje cenu každé oběti. Počítá i s možnou vendetou v případě splnění mise. Jinak však spojence „nezaujme". Jeho exilová úloha je o to děsivější, že musí vyřešit potencionální budoucnost českých Němců, kteří – až skončí válka – budou muset opustit pohraničí. Nadobro. Ve stejné pracovně přijímá zástupce českých Němců Wenzela Jaksche (lítostivý Hartmut Krug), kterého postaví před hotovou věc. Po válce nebudou již Němci nikdy součástí Československa. Sekvence, kdy Jaksch omylem shodí skleničky s tácem na zem, tác se ne a ne zastavit a on začne vzápětí sbírat střepy, je nejpůsobivější z celého seriálu.

 

     Ve čtvrtém dílu – Všechnu moc lidu Stalinovi – rok 1948, je nastíněn plán KSČ uchvátit všechnu moc v Československu. Klement Gottwald (Jiří Vyorálek) je krůček po krůčku znázorněn jako vrcholný kariérista, v oné době ještě svébytně tahající za nitky pod lehčí taktovkou Moskvy. Je to úplný jiný obraz člověka než jak jej známe z filmů doby komunismu (v seriálu Gottwald např. hrdinně vymlátí celou hospodu). Jde z něj strach a on nemá slitování. Byť fyzická podobnost herce není, až na účes, vůbec autentický, herec se role zhostil stejně zapáleně jako jeho předobraz politické agitace. Držení dýmky, energické pohyby a mluva. Jeho projevy vzbuzují vztek a údiv nad jeho manipulátorskými schopnostmi. Tento díl je odstrašujícím příkladem pro všechny neznalé dějin komunismu.

 

     Poslední díl – Zabíjení soudruha – rok 1951. Politické byro KSČ začíná požírat sebe samo. Taktovka Moskvy ztěžkla. „Padám", pronesla údajně Milada Horáková těsně před svou smrtí. Na stejném místě „spadl" i Rudolf Slánský (David Novotný), generální tajemník ÚV KSČ, nejbližší přítel prezidenta. Upadl v nemilost Moskvy pro svůj židovský původ. Paranoia prostoupená celým dílem dává tušit mistrovská kousek Karla Kachyni – Ucho (1970). Nedosahuje sice jeho kvalit, obratně ale zpracovává stejnou atmosféru. Vystihujícím momentem je, když Klement Gottwald (krásně vnitřně i z vnějšku pod tíhou moci rozpadající se Jiří Vyorálek) najde ve své pracovně, při obchůzce schovaných lahví se šnapsem, štěnici a zhroutí se své manželce do klína.

 

     Celkově je České století velice originálním počinem. Technicky skvěle natočeným (nájezdy kamery, pohledy z podhledu, nadhledu; autentické světlo, scelující střih), dokumentárně pojatým (využití reálných kulis), se silným, dobře napsaným scénářem. Je to herecký koncert prostoupený skrze snad každou postavu jedinečnou atmosférou. Nesnaží se mapovat pouze velké postavy (dle pojetí „The Great Man Theory"), nahlíží na dějiny i z pozice lidí, které z učebnic neznáme.

 

     Tvůrcům Českého století nešlo o to, aby přepsali dějiny. Chtěli pouze navodit pocit možného, což je cítit v každém detailu. Oproti např. novému filmu Husiti (2013, Pavel Koutský), který absolutně rozložil dějiny a zase je opravdu trapným způsobem složil, by se mohlo České století pyšnit podtitulem Veliké bourání. Takovýto pokus o komplexnější popsání důležitých mezníků našich dějin tu ještě nebyl.