Viimeinen päiväkirjan merkintä (17)
Takovej střípek.
Odložím si sem kousek, který jsem původně měl v komentáři ke Zdi, nelíbil se mi tam, protože ho rozmělňoval, ale zahazovat ho taky nechci: Vážně by mě zajímalo, proč ve mně nájezd do prázdného očního důlku animované postavičky ve scéně soudu vyvolává úplně stejný pocit jako graficky podobný pohled do díry v akustickém obložení Lelandovy cely v Twin Peaks – intenzivní vjem opuštěnosti a samoty, prázdnoty a velké vzdálenosti. Ukážou vám kulatou nepravidelně ohraničenou ďouru v šedém čemsi a s váma to udělá takovouhle věc. Odkud se tyhle archetypy berou, dá-li se tomu říkat archetypy?