Phobia

Milý půlročníčku,

konečně mám zase chvíli volného času a čerstvou historku, o kterou se s Tebou musím podělit. Jela jsem takhle včera v podvečer domů z rachoty a proklínala se za imbecilní nápad, používat kolo jako dopravní prostředek i v takových zkurvených vedrech. Obvykle si dávám malou pauzu na obnovení sil ve stoupání za Prdelikovicema, ale tentokrát jsem byla na zhroucení o pár kilometrů dřív v Prdelance. Spíše jsem spadla než slezla ze svého vehiklu a ve stínu třešně se usadila ne zídku u plotu něčí zahrady. Za pár vteřin přifuněl hnědý vořech a chraplavým poštěkáváním dával najevo nesouhlas s mou přítomností. Vysvětlila jsem mu, že ho nesežeru a vypadnu hned, jak se uvedu do použitelného stavu. A ať mě laskavě nekousne do prdele. Psíka toto prohlášení uspokojilo a přešel na režim "ocasní ventilátor". Podrbala jsem ho na čumáku a nabídla mu kousek banánu. Pohrdnul a dobře udělal, ten banán byl mimořádně hnusný, tahala jsem ho v batohu třetí den. Podělila jsem se tedy s mravenci a otočena směrem k ulici vychutnávala zvolna chladnoucí tělesnou schránu, když jsem periferním viděním postřehla, jak ta chlupatá křižovatka mění pozici. Konkrétně náhle stál jen na třech nožičkách. Ta čtvrtá byla ve vzduchu kdesi v úrovni mého pasu. No nebudu chodit kolem horké kaše: nestihla jsem uskočit, hafík mi pochcal hýždi. Příliš vyčerpaná horkem, mdlým hlasem jsem mu oznámila, že je hajzl, dobytek a hovado. Mé vyjádření se ho zjevně nijak nedotklo, vesele na mě vyplazoval jazyk. Obětovala jsem trochu své drahocenné vody, tou dobou už beztak odporně zteplalé, na odstranění největších škod a siestu dokončila ve stoje, s vyčítavým pokukováním za plot. Pokud lituješ, deníčku, že jsi u této události chyběl, přikládám video s podobně postiženým jedincem.