Sawy

Nemám rád,když mi někdo přikazuje co mám nebo nemám číst.Chci si knihy vybírat sám,podle vlastního vkusu,nálady,zkrátka z mého rozhodnutí.Proto taky nesnáším povinnou četbu a považuji ji za jeden z největších gymnaziálních nesmyslů.Kdo si klasiky světové literatury bude chtít přečíst,ten se k nim jednou propracuje tak jako tak,koho literatura nebaví,ten si referát stejně najde na netu nebo se podívá na film.

Kdykoliv mi tedy učitelka češtiny zadá nějakou knihu,nejsem zrovna nadšený.Na západní frontě klid jsem si chtěl přečíst.Někdy a z vlastní vůle.Takhle jsem si Remarqův slavný protiválečný román musel narychlo shánět a číst z donucení.

Ten trochu zdlouhavý a naštvaný začátek má za cíl jediné - poukázat na to,že ta kniha dokáže člověka dostat a rozemlít na elementární částice i přesto, že je nucen ji číst. Nepochyboval jsem o kvalitách knihy, ale stejně mě překvapilo, jak moc velká je to síla a jak velký emoční dopad může mít na čtenáře i 80 let po vydání. Protože hrůzy války by neměly být zapomenuty. A mám pocit, že bezvýchodně pesimistická a chladně popisná knižní podoba je zvládne současné generaci přiblížit mnohem naturalističtěji a věrněji, než by to zvládl sebepřesvědčivější film.

Hlavní hrdina knihy, dvacetiletý německý mladík Pavel Bäumer, byl zviklán propagandou, svým třídním profesorem Kantorkem a strachem před osočením ze zbabělosti, a spolu s dalšími spolužáky se přímo ze školních lavic vydal do válečného pekla. Zažil si šikanu během výcviku. Na frontě viděl umírat své přátele, hladověl, zabíjel, trpěl v nelidských zákopových podmínkách. Sám byl zraněn. Přežil dva hrůzné roky v nejhorším válečném konfliktu, jaký do tehdejší doby svět zažil. Při krátké dovolené, kterou dostal, mu došlo, že návrat k normálnímu životu pro něj již není možný. Neměl žádnou budoucnost, neměl se k čemu vrátit, protože jeho život před válkou ještě pořádně nezačal. Patřil ke ztracené generaci, pro kterou se válka stala větší přirozeností než mír, nechápal, jak může život mimo frontu běžet tak poklidně dál, jak můžou hlavy států připustit, aby miliony vojáků umíraly.

Remarque se rozhodl nevěnovat pozornost politickému pozadí a věnovat se kompletně myšlenkám, krutým zážitkům a úvahám hlavního hrdiny, který se nikdy ani na okamžik nevzdálí z děje. Za svou ignoranci politiky schytal z některých stran autor kritiku, já osobně si myslím, že koncentrace na "tady a teď" je velkým plusem celé knihy. Hrůzy války jsou zde vylíčený v přímém přenosu a při čtení mě z nich mrazilo téměř neustále. Hlavní hrdina je čím dál chladnější, čím dál odtaženější od normálního světa. Normálem je pro něj válka a to je na celé knize nejhrůznější. Kolik hrůz může člověk vidět a zažít, aby jej nepoznamenaly? Z války nejde odejít nepoznamenán, ale co když se ještě navíc nemáte k čemu vracet? Snad nejsrdceryvnější jsou scény z dovolené. Loučení s matkou, nepochopitelnost světa, který pro hrdinu ještě nedávno byl domovem, nevyhnutelnost návratu na frontu, která už na něj čeká, aby jej spolkla do svých útrob a už nikdy jej nemusela pustit zpět.

Není to nejlehčí čtení. Psychika při něm dostává zabrat, protože Remarque se nezastavuje skutečně před ničím, ale nejde ani tak o válečné hrůzy, jako spíš o jejich následky na hrdinech, které člověku téměř nedají spát. Nevím, jestli jsem rád, že jsem si tuto klasiku přečetl. Co naopak vím moc dobře je to, že i dnes jde o četbu naprosto jedinečnou, od které nelze odejít nepoznamenán.

 

Hodnocení: 90 %